Legendární zpěvák Paul Di’Anno (ex-Iron Maiden) dal před nějakou dobou se svou živou kapelou dohromady novou formaci Architects of Chaoz a loni spolu vydali debut „The League of Shadows“. Nyní ovšem zbytek skupiny oznámil, že se rozhodl dále pokračovat bez Di’Anna, a to pro „jeho vlastní zdraví a důstojnost“. Samotný zpěvák své bývalé spoluhráče označil za „zrádce“ a na jejich krok reagoval oznámením, že se jim pokusí zabránit v používání jména Architects of Chaoz a sám pokračovat s novou sestavou.
Archiv štítku: Paul Di’Anno
Paul Di’Anno – The Beast Arises
 |
| Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.10.2014 Label: Metal Mind Productions Tracklist: Extras: K recenzi poskytl:
|
Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno.
Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál – na pódiu jej doplnila čtveřice nějakých no-name párků, z nichž většina – jestli jsem pátral správně – by měla hrát v heavy/power metalové kapele Night Mistress.
Není žádným překvapením, že drtivou většinu setu tvoří písničky z prvních dvou alb od Iron Maiden (doufám, že si snad nemusíme vykládat, kdo Paul Di’Anno je a odkud se vzal – to patří k elementárnímu vzdělání v oblasti metalu), mezi nimiž nechybí spousta notoricky známých kusů. Z celkem 17 songů, které na koncertě v Krakově zazněly, jen čtyři nepochází z dílny heavy metalových velikánů – zazněly ještě dvě věci od skupiny Killers, jedna od projektu Battlezone a cover “Blitzkrieg Pop” od The Ramones. Čtveřice polských muzikantů to všechno odehrála ucházejícím způsobem, i když žádný velký zázrak to není… co si budeme povídat, “Mejdni” to fakt nejsou a skutečně to zní spíš, jako kdybyste poslouchali jejich průměrný revival. Trochu mě ovšem překvapilo, že něco podobného je cítit u i samotného Di’Anna, u něhož mi přijde, že místy vyloženě nestíhá (třeba v případě “Wrathchild”, jež zazněla nedlouho po začátku), jindy zase mečí takovým způsobem, že kdyby mečel ještě o kousek víc, tak by se mohli společně se Serjem Tankianem chytit za ruce a jít se pást na louku ke kozám. Na druhou stranu, lepší to tam takhle nechat, než aby se to pak zpětně upravovalo pomocí studiových kouzel…
Ani co do vizuální stránky nemusí divák očekávat nějakou extra pecku, protože celá show se v podstatě nese ve stylu “stojím a hraju”… v případě samotného Di’Anna takřka doslova, protože když nebudete počítat průpovídky plné motherfuckerů mezi písničkami, tak se vesměs nepohne. Což o to, nic proti tomu, já fakt nepotřebuju, aby každá skupina měla ohníčkové kolotoče jako Nightwish, ale tenhle typ koncertů vás baví možná tak v případě, kdy na něm opravdu jste (a to ještě jen když to té kapele fakt šlape), ale dívat se na to hodinu a půl v bedně… je fakt, že já obecně nejsem zrovna příznivce toho se koukat na televizi, takže jsem možná trochu špatný zkušební vzorek, ale už jsem za svůj život zažil i zábavnější devadesátiminutovky než tu ve společnosti “The Beast Arises”. Tak jako tak, o žádné “furious” vystoupení plné “mind-blowing” hráčských výkonů, jak se mi snaží namluvit to lejstro plné promo canců, co jsem nafasoval společně s plackou, fakt nejde.
Úplný průser tenhle počin není, to zase ne – i v případě, kdy si podobně jako já velice nestrategicky sežerete veškeré brambůrky už během prvních dvou válů, se na to podívat dá bez větších problémů. Jen dost vážně pochybuju o tom, že bych měl někdy potřebu to podívání ještě opakovat, protože tohle je ten druh živáku, který člověka ze židle příliš nezvedne.
Alespoň po technické stránce je ovšem “The Beast Arises” úplně v pohodě. Obraz sice není zrovna křišťálově čistý, ale jeho kvalita je dostatečná. Zvuk je povedený a na výběr je dvoukanálové stereo a 5.1… snad jenom trochu škoda, že lidi nejsou příliš slyšet, což u živé nahrávky není úplně košer. Počet kamer na pódiu a okolo něj je také dostatečný na to, aby stíhal snímat vše podstatné (to, že se tam mnohdy nic extra podstatného neděje, už je zase jiná věc).
Jak tomu u každého správného DVD bývá, nesmějí chybět ani nějaké ty bonusy, byť v tomhle případě jsou to bonusy stylem jen aby tam něco bylo. Tím formálně asi nejzajímavějším je rozhovor se samotným Di’Annem, což by mohlo mít klidně super, akorát je docela škoda, že je ten rozhovor veden docela povrchně, otázky jsou dost obyčejné a vlastně jediné, co se člověk dozví a stojí to za zmínku, je to, že Di’Anno nemá rád svojí knižní autobiografii. Ale to se tak nějak dalo čekat, že to nebudou žádné hloubkové otázky a odpovědi, když ten rozhovor trvá 11 minut. Další bonusy už jsou pak trochu o ničem… fotogalerie z koncertu, který se na tom samém disku nachází o dvě tlačítka v menu vedle, seznam nahrávek, na nichž se Di’Anno podílel, a čtyři wallpapery, které bych si teda já osobně na plochu nedal ani za zlaté prase (a jsou to vlastně další fotky z koncertu, jen tak mimochodem). Ale aspoň snaha byla.
“The Beast Arises” určitě není tak špatné, aby nemělo právo na existenci, to zcela jistě ne, akorát se ten počin pohybuje maximálně tak někde okolo průměru. Technicky je sice v pohodě, ale po té obsahové stránce už to trochu skřípe… a co si budeme povídat, ta je rozhodně přednější, protože těžko si někdo bude kupovat hudební DVD jen z toho důvodu, že má funkční menu. Jako celek mi to tedy nepřijde natolik zajímavé, abych si myslel, že si to může koupit někdo jiný než absolutní fanatici do Iron Maiden, kteří musí mít doma vše, co s touto kapelou souvisí (představa, že sám Paul Di’Anno má fanatické fandy, kteří netrpělivě čekají na každou fošnu s jeho jménem… nevím no). Pokud byste se opravdu chtěli doma podívat na koncert tohohle chlapíka, tak radši sáhněte po předchozím živáku “The Beast in the East” z roku 2003, který byl natočen také v Polsku, vyšel pod stejnou firmou, Di’Anno tam byl v mnohonásobně lepší formě, měl za sebou mnohem šikovnější kapelu a setlist se tenkrát z velké části nelišil od toho, který je k vidění nyní na “The Beast Arises”…
Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven
 |
| Datum: 11.11.2012 Místo: Zlín, Masters of Rock Café Účinkující: Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven, Tristana Akreditaci poskytl:
|
Na bývalé zpěváky Iron Maiden se občas zapomíná. Jak Paul Di’Anno, tak Blaze Bayley zanechali nesmazatelný otisk na tváři Iron Maiden. Byla to tedy zajímavá možnost srovnat výkon člověka, který natočil klasiku, a člověka, který nazpíval nejkontroverznější dvě desky britské legendy. Ačkoliv jsme měli možnost Blaze Bayleyho (co si budeme nalhávat, bylo to hlavně o něm) vidět na turné v ČR v březnu, a dále i v létě na nevystoupení na pofidérním festivalu Rock Rebellion, který tak nějak proběhl-neproběhl, nebyl důvod nezajít se opět na toho metalového srdcaře, který potápí svým přístupem dolů i samozvané krále Manowar, podívat. Navíc když tentokrát přivezl zajímavou posilu v podobě původního zpěváka Paula Di’Anno.
Blaze u nás se zastávkami turné nikdy nešetřil, a tak se u nás turné zastavilo celkem čtyřikrát. Já jsem se účastnil třetí zastávky 11. listopadu ve Zlíně. Předskokany Tristana jsem bohužel nestihl vůbec a Seven jsem stihl jen na poslední chvíli, takže jsem mohl zahlédnout jen závěr vystoupení, které ale prý nepostrádalo šťávu a nadprůměrné hráčské výkony, hlavně od kytaristy Kirka Běhunka. Po nepříliš dlouhém čekání bylo vše připraveno na vystoupení zpěváka, který nazpíval první dvě (a pro někoho i jediné) desky Železné panny. Paul Di’Anno už dávno vypadá úplně jinak, asi málokdo by v něm poznával toho pankáče, který stál u zrodu NWOBHIM. U mikrofonu stál mírně korpulentní pán, který toho vskutku po pódiu moc nenachodil a co si budeme povídat, ani nezazpíval. Akci při koncertě zajišťovala (výborná!!!) skupina hráčů z Ruska, kteří provází oba zpěváky (takže dvě vystoupení za večer). Tito čtyři jedou ruské, ukrajinské, české, slovenské a skandinávské zastávky. Všichni jsou to sympatičtí poměrně mladí lidé. Paul (jaké to překvapení) měl většinu setu postavenou na starých klasikách Iron Maiden, což celkem dokazuje, že sám asi za zbytek kariéry nic moc smysluplného neudělal a potřebuje rejžovat z toho, čeho dosáhl už tak před třiceti lety. Jasno jsem měl v podstatě už od intra “The Ides of March” (která otevírá druhou desku Maiden, “Killers”) Zpěv už mu taky moc nejde, tak to většinou připomínalo takové zvláštní škrkání, ale musím říct, že jsem to čekal i o dost horší. Aspoň jsem si zanotoval notorické vály aka “Wrathchild”, “Killers” nebo “Running Free”. Největším zážitkem pro mě byla instrumentálka z první desky Iron Maiden, “Transylvania”. Spíš než koncert Di’Anno bych to popsal jako vystoupení jedné neznámé ruské bandy, která umí podat staré klasiky s neuvěřitelným nadhledem a nasazením. Di’Anno mě vyloženě nezklamal, od něj jsem nic speciálního nečekal, a nakonec to docela uteklo i přes jeho celkem úsměvnou osobu. Díval jsem se na něj spíš z historické úcty.
První blok večera za námi, nezbývalo než se osvěžit, cigárko, a vrátit se do sálu na hlavní zážitek večera, mocného Blaze. Chlápek, co si za svůj život zažil více, než si spousta z nás dokáže představit, se (už nevím pokolikáté) postavil na nohy, a v jednom kuse objíždí svět s novými a novými turné. Ať rekapitulační, nebo k nové desce, nebo akustický projekt (se kterým mimochodem zavítá v březnu do brněnského Semilassa), nezastaví se. A lidi na něj pořád chodí a já mu to přeju. Jeho přístup se vidí u málokterého hudebníka a já hrozně závidím těm muzikantům, kteří s ním můžou trávit celé turné. Blaze nabídl přůrez svou tvorbou, přičemž nejstarší položky byly skladby Iron Maiden, jmenovitě hned druhá “The Futureal” a třetí “Lord of the Flies”, kterými si hraní kusů od Maiden vybral až do druhé půli koncertu, kdy zazněla “The Clansman” a závěrečná “Man on the Edge.” Už tady je vidět ten propastný rozdíl mezi oběma zpěváky. Blaze nadšeně vyzýval diváky ke zpěvu a ke spolupráci. Po každé skladbě poděkoval a prohodil pár slov. Vždy mě dostane jeho motivační řeč před skladbou “King of Metal” (překvapivě jediný zástupce z jeho poslední desky), kdy mu věřím každé slovo, když si vzpomenu na vše, co prožil. Takových okamžiků, kdy zpěvák dává nahlédnout do svého nitra a mluví ke svým divákům s respektem a se snahou, aby jeho řeč v nich něco zanechala, je během vystoupení více. A neotravují. Nemá cenu popisovat každý detail vystoupení, pauzy mezi skladbami vyplňoval nadšené skandování zpěvákova jména a někdy bylo vidět, jak ho to nadšení lidí opravdu dojímá. Pro mě je opravdu i s podivem, že zrovna na zpěváka jeho formátu, který není médii (metalovými) příliš tlačený, pořád chodí dost lidí, i když už tu byl několikrát předtím. Ocenil jsem taky, že složení setlistu bylo jiné než při březnovém koncertě, a došlo i na Bayleyho brutálnější nahrávky “The Man Who Would Not Die”, ze které zazněla výtečná thrashovka “Robot”, a “Promise and Terror“, ze které vytáhl úvodní “Watching the Night Sky”. A opět ta podpora výtečné kapely, která dodala Bayleymu s jeho šílenými gesty to správné ostří a některé skladby tlakovala až nadoraz. Na konci koncertu byli propocení, vyčerpaní a spokojení úplně všichni. Jak ti pod pódiem, tak ti na pódiu.
Po koncertě Blaze neváhal a ihned se vydal za fanoušky, se kterými se ochotně vyfotil, prohodil pár slov, podepsal, co se dalo, a neustále se spokojeně usmíval. V prostorách klubu Masters of Rock Café byla možnost odchytit i ostatní členy kapely, takže možností popovídat si a nasbírat nějakou tu památku bylo hodně. Návštěvu Blaze Bayleyho doporučuju fakt každému, protože je to zážitek, na který se nezapomíná. Obzvlášť by si z jeho vystupování a nasazení měli vzít příklad současné dámičky, promenádující se na heavy metalové (potažmo melodicko metalové) scéně.