 |
| Země: USA Žánr: progressive sludge metal / post-hardcore Datum vydání: 30.10.2012 Label: Neurot Recordings Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,8/10 Odkazy:
|
Američané Neurosis jsou již dávno v pozici kapely, jejíž jméno jednoduše budí respekt. Pro fanoušky jisté odnože tvrdé hudby platí za skupinu v podstatě výjimečnou, neotřelou a jasně rozpoznatelnou, po všech směrech výtečnou. Mám-li mluvit sám za sebe, musím říct, že v tomto případě je tohle všechno naprosto oprávněné, protože Neurosis opravdu jsou jedineční. Už jen díky tomu je každá jejich další deska počinem netrpělivě očekávaným a vyhlíženým, nicméně o “Honor Found in Decay” to platilo snad ještě více než kdykoliv v minulosti. Jednak si Neurosis vybrali doposud nejdelší přestávku mezi alby v celé své historii, jednak má “Honor Found in Decay” navázat na takřka fenomenální “Given to the Rising”. V případě takto uznávaných jmen, jakým Neurosis bezesporu jsou, nemá cenu čtenáře jakkoliv napínat, tudíž s klidem mohu hned na začátek prohlásit, že “Honor Found in Decay” je další výbornou nahrávkou do jejich již tak bohaté diskografie. Předmětem našeho dnešního setkání v rámci této recenze ovšem není pouze takto triviálně konstatovat tento verdikt, který většina z vás asi stejně očekávala, popřípadě se o něm již na vlastní kůži přesvědčila, ale trochu podrobněji rozebrat, proč tomu tak je…
Musím se přiznat, že doposud trestuhodně nemám prostudované úplně všechno z dlouhé historie Neurosis, obzvláště ty nejstarší počiny mi stále chybí, nicméně z toho, co jsem slyšel, patří “Given to the Rising” mezi mé největší oblíbence (neříkám ale úplně nejoblíbenější), ačkoliv všechny desky skupiny rozhodně mají hodně co do sebe a nevzpomínám si, že by mi některá z nich přišla slabší. Nicméně “Given to the Rising” bylo – a to i na poměry Neurosis, kteří nikdy nebyli nějak lehkou skupinou – dost zatěžkané a neotesané. Ani na ní samozřejmě nechyběly ty řekněme (v uvozovkách) zasněnější a atmosféričtější pasáže, nicméně i tak se mi zdálo, že se kapela před pěti lety soustředila především na riffy. “Honor Found in Decay” je v tomto ohledu opět trochu umírněnější a nepůsobí tak “heavy” jako “Given to the Rising”. Musíme si ovšem uvědomit, o které skupině se tu bavíme, neboť v těchto “umírněnějších” momentech znějí Neurosis mnohem tvrději než spousta kapel ze žánrů, které jsou na první pohled extrémnější. Neurosis totiž nehrají nějak prvoplánovitě tvrdě a to takzvané hoblovaní jim je naprosto cizí, oni na to jdou trochu jinak. Z jejich muziky totiž čiší až neuvěřitelná intenzita a tlak. Právě díky nim je ta hudba tak působivá a mnohdy až destruktivní, nicméně stále rozvážná a inteligentní, takový s rozvahou budovaný nátlak. Neurosis ve svých kompozicích pomalu postupují kupředu, neuvěřitelně gradují, přidávají další a další vrstvy a vy pořád máte chuť to dávat víc a víc nahlas, abyste to prostě slyšeli a nechali se zničit. To jsou samozřejmě věci, které se lze jen stěží nějak naučit a nacvičit, to prostě kapela musí mít – a snad nikdo neumí něco podobného tak jako Neurosis. V některých případech by to možná znělo jako klišé, ale u Neurosis opravdu z každého tónu cítíte, jak jim ta muzika koluje v žilách, všechno je na svém místě a nic není navíc. Kapela používá mnohdy až minimalistické prostředky, ale o to víc pak člověka zdrtí každý jeden tón, ať už se jedná o snové atmosférické momenty, nebo výbuchy kytarové agrese – za všech okolností je posluchač vždy napnutý jak struna.
Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že “Honor Found in Decay” nikterak nezaostává. Ostatně by bylo divné říct, že ti lidé mají svou hudbu v krvi, a v následující větě prohlásit, že tentokrát to není ono. Nic takového se nekoná, neboť “Honor Found in Decay” je další těžká porce působivé muziky, která v sobě mísí mnoho žánrů, od sludge až po ambient, až se to celé dá jen stěží pojmenovat jinak než charakteristickým stylem, jímž disponuje jen jedna jediná skupina.
Jedním z vrcholů desky je pro mne famózní “At the Well”. Neurosis celou skladbu trpělivě budují, atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje až do působivého ohlušujícího závěru se sugestivním opakováním věty “In a shadow world”. Dovolím si tvrdit, že ačkoliv je “Honor Found in Decay” silné samo o sobě jako celek, zde se jedná o jeden z vrcholných momentů, který člověku neustále zní v hlavě. Velmi jsem si oblíbil rovněž trýznivou “Bleeding the Pigs”, z níž deprese přímo odkapává. I tato kompozice, podobně jako “At the Well”, postupně narůstá, v tomto případě však ještě pomaleji, o to ale jistěji a působivěji. Utrápený vokál v první části písně je opravdu neskutečně silný, stejně tak jako zlomový moment ve třech čtvrtinách, po němž se “Bleeding the Pigs” promění z plíživějšího songu do hromového nátlaku. Jako poslední bych vypíchnul monumentální “Casting for the Ages”, která je čirou esencí hudby Neurosis – pomalé těžké riffy, jež se neúprosně zařezávají do kůže, a nepřekonatelná atmosféra.
Rozebírat hráčské výkony jednotlivých členů snad ani nemá cenu, neboť jen těžko lze pochybovat o tom, jestli to je nebo není výborné. Samozřejmě, nikdo z kapely nepředvádí žádné kdovíjaké finesy, avšak Neurosis jsou skupinou, která nic podobného nemá ani v nejmenším zapotřebí. Jak již bylo výše řečeno, povětšinou jde spíše o minimalističtější záležitost, nicméně všichni členové hrají vysoce účelně a podřizují svou hru celku, který ovšem funguje více než skvěle. Výborně si to člověk uvědomí například na příspěvcích Noaha Landise, jehož klávesy, efekty a samply jsou spíše v podobě nepříliš znatelných ruchů, jenže ono to tam prostě pasuje a jeden táhlý tón v pozadí opravdu dokáže posunout daný moment o dost dál. Upřímně neznám mnoho kapel, které by podobným způsobem dokázaly vytřískat z naprostého minima absolutní maximum, Neurosis to však bezesporu umí.
Myslím, že již není třeba dále odkládat konečný verdikt, který je dle mého názoru dávno zřejmý – “Honor Found in Decay” je další výtečnou deskou od jedné nevšední kapely, jež o sobě jako jedna z mála na současné scéně může s čistým svědomím tvrdit, že je osobitá a i přes zástupy napodobitelů stále nedostižná. Kdo umí, ten prostě umí…
Další názory:
Už se zdálo, že se dlouholetá práce Neurosis začíná vyplácet, protože v posledních deseti letech se z nich stala opravdu velká kapela, na poli sludge/post-metalu zřejmě ta největší. Scott Kelly a jeho banda prostě umí a nová deska, na kterou nás tentokrát nechali čekat předlouhých pět let, “Honor Found in Decay”, papírově navazuje na poslední tři alba, kterými si Neurosis získali nespočet nových příznivců a které nelze nepovažovat za nic míň než skvělá alba. Sedm skladeb, hodinová stopáž – to jsou Neurosis přesně takoví, jak je všichni známe. Nikam nespěchající, hutně se valící a s každou náladou do dokonalosti si vyhrávající si. Nicméně, nemůžu si pomoct, ale i přes nespornou kvalitu na mě novinka nepůsobí jako alba předešlá, chybí mi tam takový ten drive, který by mě nutil pouštět se do “Honor Found in Decay” opakovaně. Takhle jsem si jej párkrát vyslechl a vlastně mnou tak nějak proplulo, aniž by mě nějak zaujalo. Co na mne zapůsobilo, byly skladby “At the Well” s folkovými stopovými prvky a “All Is Found… in Time”, což jsou pro mne jasné vrcholy. Zbytek považuji za takový ten standard, který se čas od času objevil na každém z pozdějších alb Neurosis, jen letos je tam těch méně záživnějších momentů o něco víc. “Honor Found in Decay” je deska, která vyžaduje opravdu hodně pozornosti a chuti se do ní dostat, což se mně sice nepovedlo, ale možná budete mít větší štěstí. “Given to the Rising” z roku 2007 bylo o několik tříd lepší a doposud jej považuji za nejlepší hudební výpověď borců, kteří už něco zažili, což se o novince říct rozhodně nedá.
Kaša
Neurosis jsou skuteční mistři blátivého metalu. Stejně jako deska minulá, i ta současná splňuje nejvyšší měřítka toho, co lze od této legendy čekat. Podmaňovala si mě pomalu, ale po každém poslechu se mi do hlavy zavrtala nová pochybnost, která mě donutila si toto dílo pustit znovu. Minimalistické tiché pasáže střídají ty nátlakové, kontrasty tvoří velkou součást desky. Občas můžou působit trochu násilně, ale tak to asi tvůrci prostě chtěli. Tak silný hudební okamžik, jaký se nachází na konci skladby “At the Well”, jsem dlouho nezažil. Scott Kelly se mi zažral pod kůžli a jeho bolestný řev moji hlavu ne a ne opustit. To samozřejmě není jediný vrchol, celé album skýtá celou škálu nálad a nápadů. A samozřejmě je emocionálně velmi působivá. “In a shadow world… We hide the light”
Stick
