 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 55:20 Odkazy: –
|
Tvorbu Bathory osobně vnímám jako rozparcelovanou na různé éry, přičemž s „Twilight of the Gods“ z roku 1991 se uzavřela ta druhá. A zároveň s ní i to nejzajímavější, co Quorthon metalovému světu věnoval. Jsou to totiž právě první dvě pomyslné epochy, blackmetalová a (první) vikinská, díky nimž je Bathory uctívána jako kultovní formace.
Symbolické v tomto případě je, že „Twilight of the Gods“ bylo původně zamýšleno jako poslední deska Bathory. Po jejím vydání se Quorthon na chvíli odmlčel a následující dva roky, tedy ty s pořadovými čísly 1992 a 1993, vyplnily první dva díly kompilace „Jubileum“, které obsahovaly různě namíchané skladby z předcházejících alb doplněné o několik málo nevydaných tracků (celkem se jich na obou kompilačkách objevilo pět). Další regulérní studiové album se objevilo až v roce 1994, ale na druhou stranu, vyšly zde hned dvě řadové nahrávky, pod nimiž byl Quorthon podepsán. Vedle „Requiem“, které načalo thrashmetalovou éru Bathory a o němž si budeme povídat někdy příště, to byl i první sólový počin.
Album s prudce vynalézavým názvem „Album“, jemuž jen tak mimochodem předcházel singl s neméně výmluvným titulem „Single“, se nese v dost odlišném duchu v porovnání s muzikou Bathory. Což samozřejmě smysl dává (vždyť jinak by asi nebylo zapotřebí to vydávat pod jinou hlavičkou) a proti tomu vůbec nic. Když nic jiného, přinejmenším to značí, že Quorthon měl vždycky tak trochu na salámu názory okolí a jel si to svoje, jak to zrovna cítil, a to je nanejvýš chvályhodné. Album „Album“ (haha) nemá s black metalem ani viking metalem společného zhola nic, naopak se nese v alternativnějším pojetí rock/metalové muziky, je na něm cítit velký vliv tehdy populárního grunge i pomalu se formující vlny groove metalu, který se přibližně v téhle době pomalu začínal utvářet.
To mnohým může znít poněkud nelibě, ale Quorthonův talent byl obrovský, díky čemuž dokázal i tyhle výrazové prostředky přetavit v hudbu, která je výš než standardy zmiňovaných žánrů. Na druhou stranu, úroveň téhle sólové desky se ani vzdáleně nepřibližuje kvalitám toho, co tvořil předtím v rámci Bathory. Atmosféricky ani emočním dopadem se album „Album“ (haha) s Quorthonovýmy dřívějšími majstrštky nemůže srovnávat. Jedná se prostě o slušnou písničkovou desku, nenáročnou a docela pohodovou, ale nijak zásadně úžasnou. Povězme si upřímně, že kdyby pod tímhle nebyl podepsán Quorthon, si nikdo by si na album jako „Album“ (haha!) dnes už nevzpomněl.
Navíc se zde plně projevuje i Quorthonova slabina, kterou je zpěv. Tenhle chlap prostě nějak zásadně dobrým zpěvákem nebyl, což u Bathory nevadilo ani v nejmenším, ale zde už to místy bolí. Naopak vcelku dobrá je nahrávka, co se riffů týče. Zde se ukazuje, že Quorthon byl v tomto ohledu opravdu „mástr“. V případech, kdy se klady a zápory podaří vybalancovat do přijatelného poměru, vylezou z toho vcelku slušné songy. Úvodní „No More and Never Again“, „Major Snooze“ nebo „Feather“ jsou v cajku. Nevadí mi ani delší a pomalejší kusy jako „Boy“ a „Crack in My Mirror“, byť ta druhá jmenovaná je zajímavější, jakkoliv právě „Boy“ je jedinou stopou, která nechá alespoň vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí tvorby Bathory. Naproti tomu třebas „Oh No No“ nebo „Rain“ se hodně nepovedly, místy zavánějí až trapností a jasně ukazují, že i mistr tesař se někdy utne.
Album „Album“ je albem (tohle mě fakt baví), které asi – z povinnosti – neuškodí znát, ale nemohu tvrdit, že by mě lákalo si jej sám od sebe pouštět. Popravdě řečeno, dlouhé roky jsem jej neslyšel a nyní jsem ho oprášil pouze kvůli tomuhle článku. Kdyby článku nebylo, neměl bych sebemenšího důvodu tuhle desku znova poslouchat. Což myslím mluví samo za sebe.