Singapurští veteráni Rudra vydají 10. listopadu novou desku „Enemy of Duality“. K mání bude u Transcending Obscurity Records na CD limitovaném 500 kusy. První singl „Slay the Demons of Duality“ poslouchejte na YouTube, obal prohlížejte zde, tracklist následuje:
01. Abating the Firebrand 02. Slay the Demons of Duality 03. Perception Apparent 04. Acosmic Self 05. Root of Misapprehension 06. Seer of All 07. Hermit in Nididhyasana 08. Ancient Fourth
 |
| Země: Velká Británie Žánr: death / black / folk metal Datum vydání: 4.7.2011 Label: Agni Productions Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 K recenzi poskytl:
|
Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.
A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…
Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.
Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…
Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.
P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.
