Země: Norsko Žánr: doom metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Slip Off the Edge of the Universe 02. Blizzardbone 03. Firechild 04. Walls of Delusion 05. Ether 06. Then Wakens the Beast 07. Odium Delirium 08. Sleeper’s Gate to the Galaxy Hodnocení: Stick – 8,5/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook

Norská kapela, přenášející zvláštní melancholické pocity skrz své nové album, to jsou Sahg a jejich aktuální fošna “Delusions of Grandeur”. Pocházejíc z domova mnoha zásadních black metalových smeček, Bergenu, se na tamní klubové scéně celkem prosadili i přesto, že jejich styl je dost odlišný od toho, co zdejší háje produkují. Nicméně pro některé fanoušky bude zajímavou informací, že se formací mihli basák Tom Cato Visnes aka King Ov Hell (ex-Gorgoroth, God Seed), jenž hrál na albech “I“, “II” a “III”, bicí na první album pro změnu nahrál Einar Selvik aka Kvitrafn (Wardruna). Z tohoto zjištění jsem byl relativně překvapený, protože poslech nabízí spíše psychedelický pohled na “sabaťácký” doom. Když zmiňuju Black Sabbath, ta asociace je tu silná především díky barvě vokálu Olava Iversena. Na aktuální desce se navíc podílel nový baskytarista Tony Vetaas.

Přestože jsem zmiňoval jméno Black Sabbath, v případě Sahg nelze mluvit o nějakém prachsprostém revivalu, vykrádajícím jeden riff po druhém a valícím v pořádcích, které už jednou byly nastoleny. Berou si základní stavební kameny, na to vsouvají vlastní melodické a harmonické cítění. Už jenjak je cítit už z obalu, názvů skladeb a prvotní nálady celé desky, kapela se rozhodla navštívit vesmírné dálavy, čemuž je podřízeno veškeré vyznění. Doom metal poněkud ustupuje psychedelickému a progresivnímu cítění, které doplňuje takovou kosmickou atmosféru. Album je opravdu hodně melodické, ale ne takovým tím podbízivým způsobem. Zvuk je mohutný, bicí s basou hromotlucky doprovázejí valivé riffy a melodie kytar a dotváří tak výsledný kosmický dojem.

“Slip Off the Edge of the Universe” celou kolekci otvírá a v podstatě ukazuje všechny podstatné atributy, podepírající celý hrací čas alba. Efekty, střídání tlakových pasáží s volnějšími, strohé vyhrávky a mohutné riffy. Nad tím vším našponovaný vokál, který vskutku připomíná nejlepší léta požírače netopýřích hlav. Proti klasičtěji vyznívajícímu úvodu pak stojí právě progresivněji a o dost melancholičtěji laděná “Blizzardbone”. V té nechybí ani akustické kytary a procítěné sólo, nejspíše vycházející z hmatníku Thomase Tofthagena, který si tak nejspíše odskakuje od špinavějších hard rockerů Audrey Horne. A protože deska hraje všemi barvami, nezapomíná se ani na agresivnější metalovou polohu, již tu prezentuje “Firechild”, která pod kytarovým náporem vyletí k zvletnému refrénu. Nejpůsobivěji však působí závěrečná jedenáctiminutovka “Sleeper’s Gate to the Galaxy”. Pomalu se rozjíždějící kousek s akustickými kytarami v úvodu, které pomalu gradují do houpavého riffu, jenž se nakonec přerodí v nejkrásnější refrén nacházející se na albu. Tahle skladba je skutečný hold progresivnímu rocku s kořeny v sedmdesátých letech, ale přitom naroubovanými na moderní metalovou mašinerii.

Jak jste si mohli všimnout, nenašel jsem si příliš prostoru pro kritiku. Vzhledem k bohatým zkušenostem muzikantů se asi nedal čekat přílišný průser, ale i tak musím zkonstatovat, že album je napsané s citem. S citem pro atmosféru, chytlavost a komplikovanost. I když je deska schopná oslovit hned po prvním poslechu, hledá si cestu do hlavy plíživě a nenápadně. Musím říct, že mi k albu vyloženě pasují barvy použité na obalu. Je to taková barevná skládanka, jejíž spektrum však má jasně určené hranice. Přitom ale nezní ploše ani omezeně. Potenciál “žánru” je plně využit a pro mě se opět jedná o skvělé překvapení z norských lesů.

Další názory:

Osobně si myslím, že to kolega s 8,5/10 malinko přehání, protože zas taková bomba “Delusions of Grandeur” podle mě není, ale pořád se jedná o hodně dobré album, které mě dost baví a poslouchám jej s dost velkou chutí. Ačkoliv jsou Sahg běžně řazeni do doom metalového šuplíčku, řekl bych, že do klasického doom metalu měli vždycky relativně daleko, byť nějaké vlivy zde jistě vždy byly, to zase ne, že by ta škatulka spadla z nebe. Zároveň se však nedá přeslechnout, že Norové už od debutu “I” koketovali s lehkým náznakem psychedelie i s atmosférou, která pro muziku, jakou si většina z nás pod pojmem doom metal představí, není úplně typická. Na novince “Delusions of Grandeur”, jež vůbec poprvé v historii Sahg není pojmenována římskou číslicí, to ovšem Norové podle mě dotáhli doposud nejdále. Stále to není nějaká zdrogovaná psychedelie, jakou lze slyšet u různých opiových šíleností z oblasti krautrocku, ale přesto je zde ten opar znatelný. I když je “Delusions of Grandeur” jistě dost silné v celé své délce, určitě tu je pár kousků, které si podle ně zaslouží zvláštní vypíchnutí. Mezi ně určitě patří hned úvodní “Slip Off the Edge of the Universe” s povedeným riffem i refrénem, která nahrávku hodně dobře otvírá, dále “Firechild”, což je asi nejhitovější věc desky, ale i “Then Wakens the Beast” s jednou excelentní pasáží, která začne krátce po třetí minutě. Absolutním vrcholem alba je však jednoznačně závěrečný dlouhý opus “Sleeper’s Gate to the Galaxy” s výtečně postavenou kompozicí, jež vrcholí v naprosto mocném závěru, který tak učiní skvělou tečku za celým počinem…
H.