Datum: 1.4.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Skyharbor, sleepmakeswaves, Tides from Nebula

Do stísněných prostor strahovské Sedmičky jsem se po několika dnech vrátil již podruhé, tentokrát však nikoliv z důvodu rozloučení s oblíbenou kapelou, jež na pár okamžiků vstala z mrtvých, nýbrž kvůli kapele, která čím dál rychleji míří směrem vzhůru. Popravdě řečeno, že sleepmakeswaves zažiji zrovna tam, mě ve snu nenapadlo vzhledem k tomu, že dva roky zpátky hráli v Roxy, byť coby předskokani 65daysofstatic. Tentokrát se ovšem vydali na vlastní šňůru a myslím, že by zvládli naplnit i o něco větší klub, neboť Sedmička praskala ve švech.

Ale nepředbíhejme, protože než se dostanu k Australanům, jsou tu ještě kapely, které přivezli s sebou. V Praze se ukázala sestava pocházející hned ze tří kontinentů, přičemž vyjma sleepmakeswaves jsem ostatní znal leda podle jména. První se na řadu dostala Evropa, když se na pódiu na minutu přesně objevili Tides from Nebula. Příliv se ale nepřihnal z mlhoviny, nýbrž ze sousedního Polska, ale byť jsem jejich tvorbu dopředu neznal, myslím, že přesnějším označením by byl spíše odliv. Byť kvalitativně stále na výši, polská čtveřice odhalila odvrácenější stránku post-rockových vod, protože i když se poslouchali vážně dobře, spadají přesně mezi ty kapely, které můžete libovolně zaměnit s kteroukoliv jinou “pošto”“, nehledě na to, že namísto očekávané bouře nabídli výlet spíše po lehce zčeřeném moři. Instrumentální vlnění se rozbíjelo o zbytečně užvaněného kytaristu jako o vlnolam, koncentrace se ustavičně vypařovala s každou písní a ač jeho vyjádření chápu, stejně jako sem tam nějaké slovo, přinejmenším část potenciálu se vypařila do nikam.

Nepopsaný jako tabula rasa jsem přistupoval i k indickému uskupení Skyharbor. Jako jediní toho včera vytáhli na pódium i zpěváka, což se nakonec v mých očích ukázalo osudným. Hudba sama o sobě byla velmi slušná. Stavěná více na složitějších, propracovaných riffech než rozmáchlých plochách, sama o sobě mě po většinu času bavila. Ale proboha, proč k sobě tahle parta Indů přibrala člověka s vokálem, který by se hodil možná tak… do popového boybandu? Je to velmi pravděpodobně tím, že jsem od Skyharbor neznal ani notu, ale hlas Daniela Tompkinse mi až na jeden, dva okamžiky vážně překážel a celou dobu jsem si říkal, že čistě instrumentální podoba by kapele slušela víc – jakkoliv jsem měl v druhé půli koncertu dojem, že podobně jako u Tides from Nebula visí ve vzduchu hromada nevyužité energie. Snad i proto jsem druhou polovinu setu strávil u baru a jen poslouchal z povzdálí.

Ve světle sleepmakeswaves působily předchozí dvě předkapely jako klid před bouří. Veškeré napětí visící do té doby ve vzduchu, se uvolnilo s prvním hrábnutím do strun a od té doby byla čtveřice Australanů k nezastavení. Trochu mi přišlo, že oproti předkapelám byla hlasitost mírně výš, což přispělo hutnému, omračujícímu zvuku, kterého se ani Tides from Nebula, ani Skyharbor nedostalo. Monumentální gradace napěchované silou rvoucí hlavy však ve stísněném prostoru strahovského klubu vytvořily prvotřídní bouři a daly na výkony předskokanů hravě zapomenout. Bylo to přesně “Něco jako laviny”, včetně množného čísla. sleepmakeswaves Sedmičku zasypali přívalem melodií, riffů a kytarových stěn. Odtrhnout se od pódia bylo takřka nemožné.

Nechal jsem se bezezbytku pohltit a jen přijímal, atmosféra dosahovala závratných výšek. Pokud jsem měl před koncertem mírně hořkou pachuť na jazyku, že si nechávám ujít něco tak švihlého jako Lur (čti: “dva magory navlečené v záclonách”), po jeho skončení ale veškeré pochybnosti přešly. Zaznělo snad vše, co jsem si přál, byť se hrálo hlavně z loňské desky “Love of Cartography”. Tradičně perfektní zvuk (snad až na začátek Skyharbor) netřeba vychvalovat dopodrobna zas a znovu. sleepmakeswaves překonali veškerá očekávaní a i přes několik technických potíží s odposlechy mě s přehledem roznesli na kopytech a z frenetického nadšení publika usuzuji, že jsem zdaleka nebyl sám.