Země: Dánsko Žánr: folk metal Datum vydání: 16.7.2011 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Staden… 02. Gud giv det varer ved! 03. Dødedansen 04. Farsoten kom 05. Holdt ned af en tjørn 06. Den forgængelige tro 07. Om jeg lever kveg 08. Kunsten at dø 09. Den nidske gud 10. Spigrene 11. …Og landet ligger så øde hen Hodnocení: H. – 6,5/10 Ježura – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook

Dánové Svartsot jsou jedna z těch skupin, které jsou produktem dlouhodobě trvajícího trendu folk a pagan muziky. Ale neupírám jim fakt, že zrovna oni jsou ze všech těch pohani-až-za-roh-a-ještě-dál kapel ještě jedni z těch snesitelnějších a rozhodně méně žhavých kandidátů na vyhození obsahu žaludku vůkol. Debut “Ravnenes saga” byl sice kýč jak cyp, ale vcelku se to dalo poslouchat i bez přítomnosti střevních potíží (což, jak se mi poslední dobou zdá, znamená u podobných formací velkou pochvalu), netvrdil bych však, že šlo o album, jež v člověku zaseje nějakou hlubší vzpomínku. Pokračování “Mulmets viser” bylo už o poznání horší a asi bych po něm už Svartsot nadobro zazdil, kdyby před vydáním třetího a právě aktuálního (rozuměj právě recenzovaného) počinu “Maledictus eris” kapela nepřišla s prohlášeními o výrazném přitvrzení a hlavně (obzvláště to mě zaujalo) zvážnění v důsledku konceptu nahrávky, kterýmžto je působení neblaze proslulé morové epidemie z poloviny 14. století v Dánsku.

Zde bych si dovolil malé historické okénko, jež by sice v recenzi ani být nemuselo, ale když už to mají Svartsot v konceptu “Maledictus eris”, myslím, že se to i vcelku hodí. Morová pandemie známá jako Černá smrt přišla do jižní Evropy roku 1347 z Asie a postupně se rozšířila až na několik málo oblastí úplně po celém kontinentu, což nakonec stálo život přibližně třetinu všech tehdejších obyvatel. Do Dánska se epidemie dostala v roce 1350 a měla zde stejně ničivé důsledky. Co se týče tehdejších Českých zemí, ty tato nákaza zasáhla spíše okrajově (mnohem drtivější dopad měla na naši oblast nová epidemie o 10 let později – kvůli ní a také kvůli následnému hladomoru zahynula téměř polovina českého obyvatelstva). Pokud se budete zajímat, jak se účinky moru – ať už dýmějového, septického či plicního (v oné morové ráně, která se týká “Maledictus eris”, se dostalo na všechny tři) – projevují, zjistíte, že se rozhodně nejedná o nic příjemného (ne, že bych to zažil, ale už jen pročítání textů stačí). Z dnešního pohledu už je Černá smrt kromě historického faktu jen jedním z ideálních témat metalových textů (kromě aktuálně propíraných Svartsot si asi každý vybaví norské black metalisty 1349, kteří si rok příchodu epidemie do své země vetknuli přímo do názvu), ale nejen jich (kromě tuny béčkových hororových filmů můžeme z literatury namátkou připomenout například slavný Boccacciův “Dekameron”, kde byl mor hybatelem událostí, nebo některé povídky Edgara Allana Poea, například “Král Mor” nebo známou “Maska červené smrti”); každopádně jde jistě o téma, které si o nějaké to vážnější zpracování (v kontextu předchozí tvorby Svartsot) přímo říká. Jak se s tím kapela poprala textově, to vám nepovím, protože dánštinu opravdu neovládám, ale jak to dopadlo hudebně, to si právě povíme…

Hned na začátek musím říct, že ono proklamované temnější vyznění jsem jaksi nezaznamenal. Ono se mi totiž zdá, že to “zvážnění” proběhlo pouze na té úrovni, že veškeré folkové nástroje neznějí až tak moc hopsa-hejsa tanečně, což ale neznamená, že by šlo o něco vyloženě temnějšího v porovnání s předchozími výtvory. Avšak i to málo, a sice že ty folkové melodie nezní tak kýčovitě, paradoxně stačí k tomu, že “Maledictus eris” rázem zní o poznání zajímavěji než první dvě alba, čili ano, vážně si myslím, že ve směru tohoto… no dobře, nazvěme to teď na chvíli třeba zvážněním, opravdu vede v případě Svartsot cesta k tvorbě posluchačsky přitažlivější muziky. Jen bych se nebál v tomto směru ještě více přitlačit na pilu, protože některé písničky na “Maledictus eris” si i přes téma desky stále říkají o opilecké hulákání na koncertech (jeden příklad za všechny – “Farsoten kom”). Právě takové sice na první poslech upoutají nejvíce pozornosti, ale později mě osobně při poslechu spíše ruší a hlavně… ke konceptu morové epidemie mi vyznění třeba té zmiňované “Farsoten kom” prostě nepasuje ani náhodou. Asi by někdo mohl oponovat, že když chci nějakou depku, ať si táhnu poslouchat ten svůj blekmetl a funeráldúmmetl, ale snad chápete, jak to myslím, a něco podobného navrhovat nebudete.

Nechci však, abyste z předchozích řádků došli k tomu, že jak Svartsot spustí něco folklórního, jde “Maledictus eris” do kytek, a naopak když do toho “zařežou”, je to lepší. Některé skladby dokazují, že ani výrazná folková linka nemusí být na škodu (stačí jmenovat třebas výborně vystavěnou “Holdt ned af en tjørn” či pomalejší “Den forgængelige tro”) a naopak čistě hoblovací pasáže nemusejí být zajímavé (viz rozjezd “Dødedansen”, což je jeden z těch nejméně záživných momentů desky).

V této chvíli asi budete zmateni a řeknete si, že vlastně ani nevím, co chci – v jednu chvíli zadupu do země přílišnou folkovost a žádám si něco temnějšího a hned vzápětí naopak folkové momenty vyzdvihnu a shodím tvrdý kousek. Takže co teda, rozhodneš se už, recenzente? Což o to, já už v podstatě rozhodnut jsem – poslouchat jenom a pouze svůj hudební vkus. Ale nějakou uspokojivou odpověď vám na náš oříšek se Svartsot a jejich “Maledictus eris” nedám. Někde totiž funguje jedno, jinde zas to druhé. V jednom případě Svartsot na nějakém receptu (dejme tomu například ta výrazná folková složka nebo riffovitý nářez) vystaví celou skladbu a vzejde z toho dobrý song, v další kompozici jim to už ale nezapadne do sebe a naopak jí prospívají ty “opačné” pasáže. A v dalším zase obráceně. Říkat vám, ve kterém songu to sepnulo či nesepnulo, s tím už se nemíním zdržovat, protože jsem líný bastard. To si musíte už odzkoušet sami na svém vlastním ušním ústrojí, nevykecám vám přece všechno.

Ať už se ale situace s “Maledictus eris” má jak chce, pořád si stojím za tím, že a) novinka je lepší než oba její předchůdci; b) Svartsot stále v té vlně podobné muziky patři k tomu snesitelnějšímu a lepšímu. Možná byste se mohli podivit, že na takové prohlášení dávám albu ve výsledku příliš málo bodů, ale můžu se hájit tím, že nakonec jsem něco málo bodíků strhnul kvůli tomu, že se album docela rychle oposlouchává. Ale jak říká kolega pode mnou, potenciál v tom určitě je…

Další názory:

Když vidím další a další pagan metalové kapely, kolem kterých se čirou náhodou nevznáší aura osvědčené kvality, propadám předem skepsi. Pak se ale občas stane, že mě dotyčné těleso překvapí – jako třeba v případě posledních Svartsot. Na albu “Maledictus eris” totiž předvádí docela sympatickou muziku, ze které slyším spíše ozvěny Svaté říše římské národa německého než tolik oblíbené vikingování. Není to však ani taková sláva, aby se nastálo zařadili do mého playlistu, takže dávám kolik dávám a znamenám si, že až těmhle Dánům vyjde další fošna, určitě si ji párkrát poslechnu. Potenciál tam totiž je a ne, že ne…
Ježura