Finská kapela The Crescent, která pokračuje v odkazu Enochian Crescent, se vyčlenila do dvou formací téhož názvu. Tu první vede kytarista Viktor, který si kolem sebe sehnal nové spoluhráče, v té druhé se pak angažuje zbytek sestavy původně platné do roku 2016.
Druhá jmenovaná inkarnace The Crescent připravuje novou desku a jako ochutnávku vydává EP „Totuuden ikuinen ääni“. Počin je k mání od 5. dubna jako jewelcase CD. Tracklist a obal následují níže.
Viktor již nicméně označil „Totuuden ikuinen ääni“ jako bootleg vydaný „bývalými členy, kteří nemají nárok na vydávání pod jménem Enochian Crescent nebo The Crescent“.
01. Kuilu 02. Kuoleman kosketus 03. Pimeään merkitty 04. Yksinäisen työ 05. Totuuden ikuinen ääni
Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že deska The Crescent opravdu patřila mezi mé osobní nejočekávanější nahrávky v letošním roce. Jak je to u debutového alba nepříliš známého uskupení vůbec možné? Vlastně úplně lehce, jelikož “Risti” je debutem pouze formálním, nikoliv však opravdovým. Ve skutečnosti skupina funguje již od roku 1995, kdy byla založena, avšak ne jako The Crescent, nýbrž pod jménem Enochian Crescent. Finové se postupem času vyvinuli od syrovější (nicméně stále velmi kvalitní) formy black metalu až kamsi k jeho progresivní verzi, která se v tomto případě vyznačovala tou nejvyšší úrovní, otevřeností vůči dalším vlivem, aniž by postrádala sugestivnost či atmosféru. Kdysi dávno kdosi Enochian Crescent nazval finskou black metalovou elitou, a přestože už si nepamatuji, o koho šlo, do posledního puntíku s ním souhlasím, jelikož minimálně deska “Black Church” a EP “NEF.VI.LIM” jsou opravdové klenoty, kterých si ve své vlastní skromné hudební sbírce vážím opravdu hodně – jak již však bylo řečeno, i předcházející tvorba je bez přehánění úžasná a mám ji velmi rád. Celkově za sebou Enochian Crescent zanechali tři dlouhohrající desky “Telocvovim” (1997), “Omega Telocvovim” (2000) a již zmiňovanou “Black Church” (2006), dále pak dvě výtečná minialba “Babalon Patralx de Telocvovim” (1998) a taktéž zmiňované “NEF.VI.LIM” (2010) a několik dalších neřadových počinů, z nichž z mého pohledu nejpamátnější je asi split “O.B.C.”, na němž Enochian Crescent sdíleli nosič s The True Black Dawn a O (což je jen tak mimochodem také pěkně vypečená sebranka, ti O – milovníkům kvalitního garážového bordelu mohu jen doporučit, to sem ovšem nyní nepatří).
Pro nezasvěcené zůstává nezodpovězenou otázku, co vede relativně zavedenou skupinu ke změně jména po 17 letech fungování. Tím důvodem byl odchod jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů a zároveň jednoho ze dvou hlavních tahounů Enochian Crescent, vokalisty Drakh Wratha, jenž se rozhodl věnovat pouze spřízněným The True Black Dawn. Druhá vůdčí osobnost, kytarista Victor Floghdraki, se v důsledku toho rozhodla činnost stávající kapely ukončit a nadále pokračovat pozměněným jménem, kterýmžto je samozřejmě The Crescent. Předělem mezi oběma formacemi se stal společný split, na němž se objevila úplně poslední skladba Enochian Crescent a úplně první kompozice The Crescent. Odsud už je jen krůček k hlavnímu předmětu našeho dnešního povídání – čerstvému dlouhohrajícímu opusu “Risti”…
Hudební stránka dopadla relativně dle očekávání, neboť hlavní tvůrce hudby zůstal na svém místě, čili se dá myslím vcelku bezpečně prohlásit, že “Risti” víceméně pokračuje tam, kde Enochian Crescent skončili s “Black Church”, resp. “NEF.VI.LIM”. Hlavní změna se tedy – naprosto logicky – odehrává v rovině vokálu, jehož se ujal Hellwind Tuonenjoki, známý též jako Hellwind Inferion, který se již objevil v tak velkém množství formací finské undergroundové scény, že to snad ani nemá cenu vyjmenovávat. V porovnání s ním mi vokál Drakh Wratha osobně přišel mnohem maniakálnější a nepříčetnější, nicméně i Hellwind odvádí naprosto úctyhodnou práci a na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Těžko říct, jak bych to viděl, kdyby nedošlo ke změně názvu, dost dobře možná bych už jen z principu láteřil nad nepřítomností Wratha, avšak za nastalé situace mi toto řešení přijde jako nejlepší možné a samotný Hellwind za svůj výkon nezaslouží nic jiného než uznalé pokývání hlavou, neboť po celou hrací dobu “Risti” s jistotou dokazuje, že do kapely nebyl přijat jen náhodou.
Přejděme nyní pomalu k již zmiňované hudební stránce a pojďme si alespoň zhruba povědět, oč se v případě The Crescent jedná, neboť – a to aniž bych chtěl kohokoliv ze čtenářů podceňovat – si dovolím odhadovat, že ne všichni měli tu čest s produkcí Enochian Crescent. V jádru se jedná o progresivní black metal, což je ovšem stále poměrně široký pojem, takže co si pod tím má člověk představit? Inu, ve zkratce řečeno – to nejlepší, co si jen představit dokáže. Nejspíš to teď vyznělo poněkud melodramaticky, což rozhodně nebylo účelem, nicméně hudba The Crescent, potažmo Enochian Crescent je opravdu TAK dobrá. Zdaleka nečekejte nic moc ortodoxního, ačkoliv se tak samotná skupina může na první pohled podle fotografií tvářit – ta muzika má opravdu otevřenou mysl a nebojí se nápaditosti, rozmanitosti, změny temp a nálad i poměrně široké variability v rámci jednotlivých skladeb, ačkoliv se jedná o relativně kratší kusy. Někoho by možná mohlo překvapit, že riffy jsou až nečekaně melodické, přesto se ovšem nedá tvrdit, že by The Crescent vyznívali nějak přehnaně melodicky nebo takříkajíc “měkce”. Výsledkem je poměrně ojedinělý black metal, který stojí někde na průsečíku progresivní, melodické a staroškolské větve svého žánru, avšak s tím dodatkem, že nejblíže má jednoznačně k té první.
Snad jediné, na čem “Risti” tak trochu ztrácí, je v mých očích fakt, že – a nemohu si pomoct, i přes změnu jména – navazuje na fenomenální opus “Black Church”. “Risti” – přestože se jedná o bezesporu úžasnou nahrávku, která mne velmi baví a asi hned tak nepřestane – totiž neobsahuje nějaké nepokrytě fantastické kompozice, jež by se téměř dotýkaly dokonalosti, jako tomu bylo na “Black Church” v případě třeba excelentní “Thousand Shadows” nebo geniální “Ghost of Saturn”, která je ve svých dvou minutách tak sugestivní, až se tomu nechce věřit. Tím ovšem neříkám, že by “Risti” neobsahovalo působivé písně – jako příklad mohu bez sebemenších problémů zmínit třeba uhrančivě vygradovanou “Sielunsyöjä”, lahůdkovým refrénem opepřenou “Lilitu” nebo kontrastně vystavěnou “Maankiertäjä”. Avšak pokud bych měl volit jeden jediný vrchol, nejspíše bych sáhnul po předposlední “Kahdeksas Kuoro” se skvostnými sbory. Jak vám jistě došlo z názvů songů, The Crescent v muzice tentokrát z velké části zpívají svým rodným jazykem (s výjimkou středu nahrávky v podobě “Lilitu”, “Eosphoros” a “Choronzon”), což je z mého pohledu další bonbónek, který ještě o něco dál navyšuje nevšednost už tak nepokrytě zajímavé desky.
Upřímně se přiznám, že jsem na “Risti” čekal opravdu hodně dlouho a také jsem toho od alba hodně očekával – o to více mě pak ve výsledku těší fakt, že konečný výsledek mě nijak nezklamal, ba právě naopak. Sice jsem prohlásil, že “Black Church” si aktuálně cením o něco výše, což je za současného stavu věcí pravda a zcela jasně mohu prohlásit, že kdyby se “Risti” nemuselo poměřovat s tímto opusem, dostalo by ode mě aspoň o půl bodu více, ale to nic nemění na faktu, že se mi nové album velmi líbí, čemuž asi trochu napomáhá i to, že jsem i přes vysoká očekávání překonání “Black Church” nepředpokládal. “Risti” nicméně zcela jasně dokazuje, že tahle skupina má jednoznačně smysl a velikou sílu i po výměně jména a odchodu jednoho z někdejších klíčových členů. The Crescent (Enochian Crescent) tak i nadále patří mezi mé velké oblíbence zcela právem.
Další názory:
Enochian Crescent je kapela, která v jistých kruzích vzbuzuje emoce blízké náboženské oddanosti. Sám jsem s nimi neměl dosud žádnou zkušenost, což jsem se rozhodl napravit poslechem alba “Risti”, vydaného již pod hlavičkou nové inkarnace kapely, The Crescent. “Risti” je plné velmi dobrého melodického black metalu, který sem tam sklouzne k progresivnějším vlnám, jindy se zase ocitne v poněkud folkové zahrádce. Tak či onak je to deska na poslech nesmírně příjemná, poměrně jednotná a zároveň dostatečně rozmanitá, aby posluchače nenudila. Tomu ostatně nahrává i hrací doba stěží přesahující čtyřicet minut, kterou bych ještě nedávno kritizoval jako nesmírně krátkou, ovšem dnes je to pro mne spíše příjemná změna. Velmi mě překvapilo, jak snadno se mi “Risti” dostalo pod kůži už při prvním přehrání, nevím ovšem, jestli nezačne po delší době posluchače nudit. Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Kolega nade mnou jistě album rozebral dostatečně, a tak není třeba delších řečí. Za mě jasná a zasloužená osmička. Zajus
