 |
| Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 6.4.2015 Label: Behemoth Productions Tracklist: K recenzi poskytl:
|
Vzhledem k tomu, jak velké množství black metalových recenzí jsem tu již za celou dobu napsal, je snad myslím trochu zbytečné se tu ohánět tím, že mám tenhle styl rád. Nicméně i navzdory faktu, že je black metal žánr, v němž jsem se našel a který se pro mě stal tím srdcovým, úplně nekriticky se na něj nedívám. Naopak jsem si vědom toho, že se touto nálepkou označuje i dlouhá řada špatných věcí. Jinými slovy: ne vše black metalové, co se mi dostane do rukou, se mi také zalíbí.
Právě mezi takové záležitosti, v nichž jsem si příliš velké zalíbení nenašel, se svého času zařadil i italský jednočlenný projekt The Unchaining. S ním jsem se poprvé setkal prostřednictvím druhé desky „Ruins at Dusk“, jež (původně) vyšla v říjnu 2013. Téhle nahrávce se rozhodně nepovedlo mě zaujmout, zato se jí ale povedla jiná věc – naprosto dokonale mě odradila od průzkumu zbytku tvorby The Unchaining. Což vás asi nijak nebude šokovat, když dodám, že v dobové recenzi jsem albu udělil 2,5 bodu z 10 možných a označil jej za nudu s diletantským zvukem.
Nakonec jsem se však přece jenom (avšak bez jakéhokoliv konkrétního důvodu) rozhodl, že dám The Unchaining ještě jednu šanci, a to v podobě letošní desky s názvem „Ithilien“. Jedná se již o čtvrtý dlouhohrající počin v průběhu pouhých tří let, což je samo o sobě ne úplně nízká kadence. Než tato recenze stačila vyjít, objevila se pod hlavičkou The Unchaining další nová deska „To the Peaks“ (venku od 13. srpna). K tomu je ovšem nutno připočíst i to, že Franz – jak se onen jediný člen kapely jmenuje – stihl během zmíněné doby vypustit ještě další dvě plnohodnotné nahrávky se svým druhým, doom metalovým projektem Birch Crown (jenž toho má i přes odlišný žánr s The Unchaining nemálo společného, ale k tomu se ještě dostaneme). To máme už sedm dlouhohrajících desek a skoro 250 minut hudby v průběhu tří let… a to už nevěští nic dobrého.
Začít však musím mírně pozitivně – „Ithilien“ je určitě lepší než „Ruins at Dusk“, a to poměrně nemalým rozdílem. Nicméně, toto prohlášení v žádném případě neimplikuje, že „Ithilien“ tím pádem musí být dobré. „Ruins at Dusk“ totiž bylo vážně děsivě špatné, tudíž mezi oběma alby může být propastný rozdíl a to lepší může být stále ledva průměrné. Bohužel, právě takhle to ve skutečnosti je. Novinka se totiž svými kvalitami pohybuje někde na průměru. Na druhou stranu, i to je vykročení tím správným směrem vzhledem k tomu, jak zlé „Ruins at Dusk“ bylo.
„Ithilien“ samozřejmě pokračuje v nastoleném duchu, tedy v duchu pomalejšího, na atmosféře postaveného black metalu burzumovského střihu s ambientními vlivy. Ono zlepšení je cítit především v té složce, díky níž bylo „Ruins at Dusk“ tak příšerné, což byla kytara. Ono co si budeme povídat, ani na „Ithilien“ není kytara nijak dechberoucí a její linky jsou stále velice triviální. Na druhou stranu, už při jejím poslechu alespoň nemáte pocit, že se jedná čistokrevnou amatéřinu. A to i přesto, že její sound je stále poměrně dost syrový. Mimochodem, právě kytara je tím pojítkem k druhému, doomovému projektu Birch Crown, jelikož i v něm zní tenhle nástroj tak trochu nevábně a přinejmenším na bezejmenném debutu (na druhé album jsem už neměl odvahu) amatérsky. S nadsázkou je to tedy něco jako Franzův trademark.
Největší a také jedinou pořádnou předností The Unchaining jsou i na novince klávesy (tedy úplně jedinou zas ne – líbí se mi i přebal, i když se podle mě fakt mohl obejít bez těch nápisů). Sice i ty patří spíš k těm jednodušším, ale jejich melodie aspoň trochu fungují a dávají mi smysl. Navíc mě potěšilo, že v některých výjimečných momentech mají vzdáleně podobný, trochu „středověký“ feeling jako u krajanů Nazgûl.
„Ithilien“ sice není vůbec žádný zázrak, ale abych nehanil víc, než je třeba (přece jen jsem to označil za průměr, což znamená relativně solidní a poslouchatelnou muziku, rozhodně ne sračku… na to je nutno pamatovat), musím uznat, že některé pasáže nejsou špatné a že místy se vcelku daří vzývat ducha Burzum – sice v hodně naředěné a tuze neobjevné, stále však relativně příjemné formě. Třeba druhá půle „Through the Wild Lands“ (hlavně díky klávesám a také střídmému čistému zpěvu) nebo závěrečná instrumentálka „Towards Ithilien“ něco do sebe bezesporu mají.
„Ithilien“ stále není skutečně kvalitní nahrávkou, již bych mohl doporučit, je však suverénně tím nejlepším, co jsem z dílny tohohle Itala doposud slyšel. Je znát, že se Franz po všech stránkách malými krůčky zlepšuje, což je pozitivní, a jednou z toho teoreticky může vylézt něco dobrého. Nicméně si myslím, že by bylo rozumnější přestat sekat alba jak Baťa cvičky a tyto krůčky provádět doma na zkušebně… a k vydávání se odhodlat až v době, kdy to bude mít opravdu co říct. „Ithilien“ je totiž i přes jisté dílčí klady stále maximálně průměrné a i o to spíš s odřenýma ušima…
