 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 31:10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Tulus je skupina, k níž chovám respekt, ale nijak zvlášť jsem ji nikdy neposlouchal. Staré věci z minulého tisíciletí jsou sice těžce ok a za občasné protočení asi stojí, ale myslím si, že Norsko devadesátých let dalo světu i lepší desky, jejichž pečlivému uctívání se věnuji radši. Jestli něco, tak jsem si o něco víc oblíbil spřízněné Khold, jejichž některá alba mám vcelku rád, zejména ta starší. Obě formace spolu vždy sdílely většinu sestavy a v určitých ohledech se jejich hudba i podobá, ale právě Khold si podle mě vydobyli větší ohlas.
Nicméně zpátky k Tulus. Ti se před nějakými dvaceti lety odebrali k ledu, což byl právě impulz k založení Khold. Ale poté, co Khold v roce 2006 začali pauzírovat, dvě stěžejní postavy obou formací, tedy bubeník Sarke (určitě budete znát i jeho stejnojmennou kapelu, kterou dělá s Nocturnem Cultem z Darkthrone) a zpěvák / kytarista Gard / Blodstrup, Tulus obnovily. Později začaly obě skupiny fungovat souběžně.
První návratová deska Tulus s názvem „Biography Obscene“, na níž prosakovaly avantgardní tendence, se mi líbila a popravdě se k ní s odstupem času vracím asi nejčastěji z celé diskografie. Následující „Olm og bitter“, na níž se Tulus opět představili v poněkud konzervativnější podobě, už mi připadala slabší. Novinka „Old Old Death“, jež přichází po celých osmi letech, na svého přímého předchůdce v mnohém navazuje, což se bohužel týká i nedostatků.
Pro pořádek můžu říct, jak jsem vnímal „Olm og bitter“. Nejednalo se o vyloženě špatnou nahrávku v tom smyslu, že by si s ní snad Tulus řezali ostudu; vyložená píčovina zní jednoduše jinak. Přesto – a s odstupem času obzvlášť, protože chuť se vracet nenacházím – nelze nevnímat, že „Olm og bitter“ výrazně ponižovala obyčejnost, průměrnost a celková nevýraznost. Některé songy sice zněly docela v pohodě, ale prakticky žádný z nich nepředvedl nic zvláštního nebo snad pamětihodného. V konečném důsledku jde tedy o album, na nějž se velmi rychle a lehce zapomíná.
O pocitech z „Olm og bitter“ hovořím z jednoduchého důvodu – o novince „Old Old Death“ smýšlím naprosto stejně. U minulého počinu mohu dojmy podepřít o velký časový odstup, jenž vždy bývá nejpřísnějším soudcem. A i když nejsem žádná zkurvená Sibyla, věřím tomu, že „Old Old Death“ nakonec dopadne úplně stejně.
Musím říct, že mě to docela mrzí, protože i navzdory tomu, o čem jsem mluvil v úvodním odstavci, jsou mi Tulus dost sympatická kapela. Základní ingredience se mi také zdají v pohodě. Určitá dřevnost a „primitivnost“ tomu sluší, Blodstrup texty své manželky Hildr pořád plive s úctyhodně jedovatým krákorákem a celkově je evidentní, že to hrají zkušení muzikanti od srdíčka a bez ohledu na současné trendy. Žádné chaosy, okulty ani raw orthodox, jen ztrouchnivělý black metal vycházející z oldschool tradic.
Mezi songy se pár „hitů“ najde. Na chvíli mi v hlavě uvízly třeba „I havet hos Rån“ nebo „Grunn grav“; druhá „Jord“ je taky dost chytlavá a zmínit musím i „Folkefall“, což mi možná přijde jako nejlepší píseň albu. V předposlední „Villkjeft“ pak Tulus opustí svoje standardní střední tempo a trochu zasypou, což se jinak stává jen zřídka (jinak třeba ve finále „Folkefall“). Ani tyhle nejvýraznější skladby nicméně nenabízejí nic zvláštního, co by si měl člověk pamatovat nad rámec těch několika poslechů v době, kdy je „Old Old Death“ aktuální.
Celkově vzato tedy „Old Old Death“ bohužel není žádný zázrak. Jde o album, které neurazí, ale nepotřebujete jej slyšet. Jeho poslech dává největší smysl pro stávající fans nebo z úcty ke jménu, ale vyložené nadšení snad mohou projevit jen ti nejskalnější anebo posluchači bez větších nároků. Deska mě neobtěžovala, ale těch pár otočení mi stačilo a víc už nikdy nebudu potřebovat. Tulus už udělali i násobně lepší fošny, takže v případě nálady se vrátím radši k nim.