Na Virrasztók jsem svého času narazil, když tato formace z jihomaďarského Pécse vydala v roce 2009 svůj dlouhohrající debut “Az emlékezés órája”… a v podstatě ihned mě kapela zaujala jak vysoce kvalitní hudební produkcí, tak i obrovskou originalitou svého zvuku, který jsem nikde jinde předtím a vlastně ani potom (nepočítám-li následující počiny samotných Virrasztók) neslyšel. Maďaři okamžitě vystřelili mezi skupiny, jejichž tvorbu jsem hodlal i nadále sledovat, a “Az emlékezés órája” jsem zařadil mezi své oblíbené desky – a zcela právem, protože dnes už s odstupem mohu říct, že ten počin zkoušku časem přežil, když si jej dodnes s chutí pouštím.
Na pokračování debutu jsem se těšil strašně moc, a když “Memento Mori!” konečně přišlo, nejednalo se sice o vyložené zklamání, ale zanedlouho se ukázalo, že ten počin nebyl zdaleka tak dobrý. Nyní vyšla třetí velká deska “A halál színei” a výsledek je opět stejný jako v případě “Memento Mori!”, což říkám vlastně docela nerad, protože jsou mi Virrasztók stále velice sympatičtí už jen tím nezaměnitelným soundem, a i nadále jim fandím, přestože opravdu skvělé je vlastně jen jedno album ze tří.
“Memento Mori!” i “A halál színei” mají ten samý problém. Sice stále drží onen originální a nezaměnitelný zvuk Virrasztók, což je samozřejmě super, ale není to už tak silné skladatelsky – tedy, z obecného hlediska ano, ale s kontextem aktuální písně jen zdálky koukají na záda skvostům, jaké Virrasztók napsali pro “Az emlékezés órája” – a to i přesto, že na novince se pár povedených kusů objeví, například “Kivándorlás” nebo “A félhold árnyékában”. Mimoto by ještě “A halál színei” určitě prospělo výrazné zkrácení klidně i o 20 minut, protože pár songů (hlavně v druhé polovině) je dost nevýrazných, a kdyby jich nebylo, také by to pomohlo dojem z alba o dost vylepšit.
Přesto všechno Virrasztók rozhodně stojí za pozornost – už jen díky svému neotřelému stylu, který kombinuje maďarský folklór, extravaganci a psychedelii. Mým favoritem však stále suverénně zůstává debut…
Dnes si v recenzi představíme opět jedno ne moc profláklé jméno: Virrasztók. Když ne už podle jména kapely, tak minimálně při pohledu na tracklist níže jste asi odhadli, že tato formace má svou domovinu v Maďarsku, což není zrovna typická metalová země. Při jmenování maďarských kapel by asi každý z vás dal z fleku Sear Bliss, znalci staré školy okamžitě vypálí kultovní Tormentor, v nichž svého času brousil hlasivky samotný Attila Csihar z Mayhem, poslední dobou je docela slyšet o I Divine, ale tím už pomalu končíme, což? Přesto je zde mnohem více zajímavých uskupení, s jejichž jmenováním se tu teď nebudu zdržovat, mohu vás však hned na začátku ujistit, že zrovna Virrasztók mezi ty opravdu zajímavé patří.
Pokud jste se na onen tracklist níže před chvíli opravdu podívali, jistě jste si po cestě povšimli namalovaných obličejů hudebníků na fotce. Možná jste si díky tomu pomysleli, že vám opět cpu nějaký obskurní black metal, ale tentokrát jste vedle jak ta jedle. Obskurní hudba Virrasztók sice svým jistým způsobem opravdu je, ale black metalová ani náhodou. Kapela sebe sama prezentuje pod škatulkou psychedelic folk metal a to mi věřte, že onen psychedelický přídomek v jejich případě není jen tak na okrasu, aby to vypadalo zajímavěji. K běžnému pojetí folk metalu, jak jej dnes většina lidí chápe, je totiž hudba Virrasztók na hony vzdálená. Jejich nesporným esem v rukávu je fakt, že už od debutu “Az emlékezés órája” z roku 2009 produkují velmi originální muziku… až když říkám velmi originální, opravdu to tak myslím. Nechci se nijak vytahovat, ale zcela pokrytecky si myslím, že už jsem toho slyšel relativně dost, přesto nevím o žádné jiné skupině, která by zněla alespoň srovnatelně jako tito Maďaři. A používání pro našince velice “divně” znějící maďarštiny tomu ještě přidává.
To je sice velice pěkné a pro posluchače výborné, avšak pro recenzenta už něco horší, jelikož s nespornou originalitou se pojí i to, že jen těžko jde to, co na druhém albu “Memento mori!” hraje, popsat slovně (i když tento obrat používám možná až nezdravě často – snad to nevypadá, že si tím usnadňuji práci – tentokrát to myslím doopravdy vážně). Pokud někdo z vás čistě náhodou slyšel debut, ten má v tomhle pozici o mnoho snadnější, protože jakž takž ví, co od novinky očekávat. Jak prvotinu “Az emlékezés órája”, tak novinku “Memento mori!” jsem slyšel mnohokrát a vážně se mi oba počiny líbí (a moc), ale když má dojít na nějakou klasifikaci na “papíře”, nevím si rady. Je to prostě… divné. V tom dobrém slova smyslu! Ten nádech toho folku tam bezesporu je, ale soudě čistě dle muziky (s texty nemohu sloužit – sorry, ale maďarsky fakt neumím ani slovo) mi nepřijde, že by šlo o nějaké bezedné vzývání národních tradic (ačkoliv nějaké odkazy na historii tam nejspíš budou, jestli jsem vše správně pochopil). Co jsem tím chtěl vlastně říct? Že to připomíná folk metal, ale folk metal to tak úplně není? A proč vlastně ne, i když to takhle řečeno zní trochu blbě! Vždyť jednou z hlavních zbraní Virrasztók je právě schopnost znít jinak a klamat tělem. To zalijte ještě dávkou psychedeliky a jste tak napůl tomu, jak “Memento mori!” opravdu zní…
Tohle považuji za trochu nudný odstavec, ale vzhledem k tomu, že jsou Virrasztók u nás vcelku neznámý pojem (možná si někteří z vás vzpomenou, že měli zahajovat loňský Metalfest v Plzni, ale měli tuším autonehodu a dorazili až pozdě, jinak o nich můžete vědět snad jen díky internetu…), považuji to do jisté míry za nutné – jak to hraje? Tempo je povětšinou střední, čemuž celkem logicky odpovídá výkon rytmické sekce. Kytary většinou riffují, do nějakých melodií se pouštějí zřídkakdy, sóla nečekejte vůbec. K tomu přidejte niněru (alias hurdy-gurdy, ale zůstaňme radši u českého názvu niněra), poskrovnu se objevující, ale setsakramentsky výborné housle a něco málo synťáků, které jsou rovněž používány s chladnou hlavou a kapela je necpe všude. No, a na konec samozřejmě vokály. Řekněme, že zpěvák (a niněrista) Scrofa vládne velice uhrančivým deklamačním hlasem, jehož naléhavost neváhá použít. Ten se střídá s nádherným a velice proměnlivým ženským vokálem (jehož majitelka Papp Orsolya je jen tak mezi námi velice pohledná), který dokáže jak hladit, tak uhodit na tu psychedelickou strunu. Sem tam velice výjimečně zazní i growling (třeba v “A hűtlen asszony balladája”), ale opravdu hodně málo. Máte to celé? Tak teď si představte, že to zní úplně jinak, než jste si představovali, a máte Virrasztók!
Síla Virrasztók je nepochybně v jedné věci – nespoléhají se pouze na to, že jejich muzika zní originálně a nemálo svojská je i její nálada. To by totiž stačilo jen na chvíli a zanedlouho by se to přece jenom trochu oposlouchalo. Virrasztók si však kvalitu “pojistili” tím, že i v rámci té své originální produkce nemají problém nabízet posluchačům opravdu silné a působivé momenty. Ba co víc, nějaké takové pasáže, z nichž má člověk chuť si ukáknout do kaťat, jsou ve většině písní na “Memento mori!” (za všechny jmenuje třeba jednu – přibližně od tří minut v songu “Kökény Anna” to uslyšíte… zrovna tenhle moment jsem jen tak mimochodem vyzdvihl proto, že většinou tyto “ukakaváčky” mají na starosti housle, zde ne). A co je na tom vtipné, ty písničky, kde ty vyloženě extázní kousky nejsou, stejně nenudí, protože na vás pořád mají tu neotřelou atmosféru a celkovou originalitu. A navíc v žádném případě nepůsobí jako vata; Virrasztók to totiž namíchali v přesném poměru, že vás bude mít “Memento mori!” brzo v hrsti.
Zatím to vypadá velice pěkně, co říkáte? Ale je tu jeden malý háček (ano, vždycky se ta svině objeví), ačkoliv se nejedná o nic extrémního. Velikost tohoto háčku se totiž odvíjí od toho, jestli jste měli tu čest s debutem “Az emlékezés órája”. Ano, tušíte správně – “Memento mori!” oproti svému předchůdci nepřináší téměř žádný znatelný posun či progresi někam dále. Pokud je “Memento mori!” vaše první seznámení s Virrasztók, nebude vám to pranic vadit, pokud jste “Az emlékezés órája” slyšeli, záleží už jenom na vás, jak se s tím dokážete poprat. Na jednu stranu ale musím uznat, že – jak už jsem nejednou v recenzi zmínil – muzika Virrasztók je natolik svá, že by z jistého úhlu pohledu byla škoda její formu hned opustit, vrhnout se na něco jiného a nedat posluchačům ještě jednou možnost okusit, zač je toho Virrasztók. To v překladu znamená, že prozatím to ještě nevadí a na to, jak si poslech “Memento mori!” užijete, to nemá vliv. Minimálně já jsem skupině to samé sežral i podruhé a ještě jsem si na tom pochutnal a při dojídání si mlasknul. Jak to bude dál, to ukáže až budoucnost a další počiny. Ale teď a tady – stále po čertech výborné (přesto dávám o půl bodík míň, než bych dal “Az emlékezés órája”).
