 |
| Země: USA Žánr: black / doom metal / drone Datum vydání: 6.6.2013 Label: Dusktone Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,75/10 K recenzi poskytl:
|
Welter in Thy Blood z americké Kalifornie a jejich album “Todestrieb” se pro mě stali asi zatím nejtěžším oříškem za dobu mého působení na stránkách Sicmaggot. Při prvním poslechu jsme měl dojem, že k tomu snad nenapíšu ani čárku a dám tomu rovnou nulu, nebo to neohodnotím, jak jsem nechápal, o co má jít. S dalšími poslechy se můj názor vylepšoval, ale musím se vám přiznat, že i když se můj dojem napravil, nakonec se u mě nějaké extra nadšení nekoná.
Trojice si lebedí v hodně ponurém black/doom metalu. Je to tedy víc doom než black, ten tam je slyšet při hodně velké představivosti a vzhledem k tomu, jaké stopáže dosahuje většina z těch pěti skladeb, které se na albu nacházejí, se dost často objevují i ambientní plochy, viz hned úvodní skladba “Culture of Violence”, ve které se ve finále vlastně nic neděje. Zvuk je úmyslně dosti bahnitý, takže když už se dokážete nějak prohryzat tím, co vlastně hrají, můžete se začít prokousávat tím dunícím bahnem, které se na vás valí celých 45 minut, a hledat nějaké záchytné body a motivy… mně osobně se to příliš nedařilo.
Snažím se pochopit, co by mi tahle muzika vlastně měla dát. Hned druhá věc “Blood Stained Hope” přesahuje závratných šestnáct minut, ale v podstatě jde o repetici skladby předchozí, úmorná kila a špinavý sound, někde v pozadí i něco jako řev. Já mám chmurné věci rád, i funeraly si umím vychutnat, ale tohle je na mě už asi moc underground. Možná si říkáte, proč to tedy vlastně recenzuji, když tomu nerozumím, ale já holt musím zkoušet nové věci a zjišťovat, co mě osloví. Myslím že člověk, který se vyloženě rochní v podobných záležitostech, to může být hodně kvalitní záležitost. Já to bohužel asi neumím ocenit.
První “normálně” znějící skladbou se tak stává kratičká (v kontextu alba) “Cease to Exist”, která vykazuje známky klasické kompozice a dokonce přináší i riffy (riff?), které se dají pamatovat. Ono se vlastně to kytarové hraní příliš riffováním nazývat nedá, většinou jsou to nějaké disonantní akordy, které zní do prázdna. Vrcholem je sem tam nějaké tremolo, které je většinou naprosto nepostřehnutelné. “Thanatos Instinct” je opět podivná tryzna s nepochopitelně navýškovanými bicími, které absolutně přeřvávají vše ostatní. Nevím, jakým způsobem se deska nahrávala, ale zní fakt zajímavě, když každá skladba má v podstatě úplně jinak nastavený zvuk a nástroj, který takřka nemůžete zaregistrovat v jedné skladbě, ve druhé trhá uši. Ale asi to tak má být.
Já si nemůžu pomoct, myslím si, že v rámci žánru tohle má svoje kvality, ale mně to přijde jednoduše špatné a nudné. Docházím k názoru, že tady vlastně nemám ani moc o čem psát. Musím říct, že jsem se dlouho u podobné muziky tak nenudil. Rád bych slyšel názor někoho, kdo fakt tohle žere, protože já si to neumím moc představit. Možná ale za rok, za dva dospěju do stádia, kdy začnu rozumět i tomuto stylu vyjádření. Prozatím je to však za mě hodně pod průměrem.
Další názory:
Já osobně na rozdíl od kolegy s podobnými depresemi na hranici poslouchatelnosti problém nemám, když je nálada, s chutí si to poslechnu. Z tohoto důvodu nemám problém ani s “Todestrieb”. Akorát se mi zdá, jako by se Welter in Thy Blood spíše plazili žánry jako dark ambient, drone, s přimhouřením očí až k náznaku noisu a teprve to zalili misantropickou black metalovou omáčkou, která s nějakým doomem kromě extrémně pomalého tempa nemá společného v podstatě nic. Nicméně ať je to jakkoliv, rozhodně absolutní souhlas s tím, že se jedná o naprosté bahno na úplném podzemním dně, takový extrém v extrému, který zkousnou jen opravdu otrlí posluchači. V žádném případě se nejedná o hudbu pro každého a i pro, kteří podobně šílené záležitosti poslouchají, to nebude na každodenní poslech. Cílem podobných desek jednoduše není vůbec nic jiného, než posluchače zalít tunami největší možné deprese, z níž se nevyhrabe ani poté, co album dohraje (nebo jej někdo v půlce vypne). O nějakých hračských výkonech, zvuku nebo čemkoliv jiném se nelze bavit ani náhodu. Na tuhle hru buď musíte přistoupit a dostat tak desku, jež se svou nechutností doslova zaryje pod kůži, nebo ji nepochopit a pak dostanete 45 minut neposlouchatelného bordelu bez jakéhokoliv smyslu. Volba je na vás…
H.