Augury - Illusive Golden Age

Augury – Illusive Golden Age

 

Augury - Illusive Golden Age

Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: The Artisan Era

Tracklist:
1. Illusive Golden Age
2. The Living Vault
3. Carrion Tide
4. Mater Dolorosa
5. Maritime
6. Message Sonore
7. Parallel Biospheres
8. Anchorite

Hrací doba: 44:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mind Eraser PR

Rok 2009 byl pro technický death metal věru plodný. Vy, kteří máte rádi temnější či syrovější podobu žánru, vězte, že to byl ten rok, kdy spatřilo světlo světa „Everything Is Fire“ od Ulcerate či „Those Whom the Gods Detest“ od Nile. Vy bažící po oné tradičnější a melodičtější poloze si to zase spojte s průlomem Obscury v podobě „Cosmogenesis“. Je tu ale ještě alespoň jedna deska, která v rámci žánru vzbudila pozornost, ačkoliv se o ní možná dnes už tolik nemluví, a to „Fragmentary Evidence“ od montrealských Augury. Tato jejich druhá deska tehdy definitivně rozvinula potenciál, jenž nápadně vystrkoval růžky už na debutu „Concealed“. Ačkoliv ubyla špetka originality upuštěním od čistých ženských vokálů, skupina svůj projev velmi umně konsolidovala a utvořila na jednu stranu velmi pestré, na druhou pak zároveň i celistvé dílo, jež fascinovalo řadu žánrových přívrženců.

Nicméně kapela za poslední léta poměrně upadla v zapomnění – a i při letmém pohledu na diskografii je každému asi jasné proč. Třetí deska se tak nějak dlouho nemohla dostavit. To se změnilo až letos v březnu, kdy se po devíti letech „Fragmentary Evidence“ konečně dočkala svého plnohodnotného nástupce v podobě nahrávky „Illusive Golden Age“. Ta vyšla na rozdíl od předchůdce pod žánrovým vydavatelem The Artisan Era, jenž pod sebou mimo jiného srocuje i zástupce v poslední době rozmáhající se nashvillské technicky deathmetalové školy, jakými jsou například Virulent Depravity či Inferi. S blížícím se vydáním desky se množily otázky, jakým směrem se kapela vydá a zda se třeba nenechá inspirovat kolegy, kteří se taktéž hlásí na scéně o slovo.

První tóny aktuální nahrávky ihned smetou ze stolu teorie o změknutí, o zmelodičtění. Jsou to ti samí Augury, kteří mocně drtili hmatníky na předchozím počinu, jsou to i ti samí skladatelé, kteří minule spřádali pro posluchače věru nesnadno rozpletitelná klubka riffů a vyhrávek. Ba v tomhle ohledu jsou možná ještě dál. Skladby jako by střídaly motivy s ještě větší razancí – a starosti s tím, aby posluchač vnímal jejich celistvost, si dělají věru pramalé. Tato neuchopitelnost zprvu posluchače mate – a nedivím se, pokud někoho i odradí. Nicméně těžko bychom se u desky mohli spokojit s tvrzením, že se jedná o technickou exhibici odnikud nikam. Další poslechy totiž neustále člověka utvrzují v tom, že kompozice smysl zkrátka dávají více než dobrý.

Do desky nás uvádí trochu Chuckem načichlý poloakustický úvod skladby „Illusive Golden Age“, který záhy vystřídá dynamické sólo. Ihned v této první skladbě zaznamenáme, že poločisté vokály, jimiž disponoval už předchůdce, jsou nazvučeny až podivně thrashově. Něco podobného v rámci technického deathu občas používají Cattle Decapitation, jenomže v kontextu jejich hudby mi to přijde adekvátní, u Augury mi to přijde spíš podivně skočné než epické. To je jedna z věcí, na niž si je asi třeba při poslechu trochu zvykat, neboť se to na desce ještě párkrát zopakuje – například v „Carrion Tide“. Nicméně nejde o něco, co by nějak zásadně ničilo dojem z nahrávky.

Augury

Co je třeba jednoznačně pochválit, je baskytarová práce Dominica Lapointeho. Song „Mater doloresa“ například v tomhle ohledu naprosto exceluje. Nezaostává ale ani třeba dvojka „The Living Valut“, která nabídne i pár melodických pasáží, jež na začátku desky poslouží jako záchytné body. Pěknými hrátkami s harmoniemi mezi basou a neméně propracovanými kytarami Mathieu Marcotteho a Patrick Loisela jistě zaujme „Parallel Biospheres“, která končí krátkou bubenickou exhibicí Antoine Barila. Instrumentální stránka věci je tedy nepřekvapivě v naprostém pořádku. Nabízí se nicméně otázka, zda pak skladatelství nepředstavuje jen berličku k prezentování planého technického skillu. Soustředěný poslech však napovídá ku prospěchu skladatelských schopností Augury. Ač lze totiž aktuálním písním vytýkat místy trochu nevyváženost, způsob harmonizace, rytmizace a vrstvení motivů má svou myšlenku a vizi.

A co označit za vrchol desky? Z mého pohledu zřejmě závěrečnou „Anchorite“ disponující několika jak atmosférickými a melodickými pasážemi, tak zběsilými nepředvídatelnými úseky, které člověka překvapují i při několikátém poslechu.

Březnová nahrávka „Illusive Golden Age“ je tedy na jednu stranu technicky a kompozičně odvážnější než předchůdce, na druhou stranu ale trochu rezignovala na celistvost a kompaktnost. V tomto ohledu přeci jen deska trochu ztrácí oproti předchůdci. To ale neznamená, že nedisponuje slušným množstvím silných momentů. Jen bude vyžadovat trochu více posluchačovy odvahy a trpělivosti. Máte ji?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.