Země: Německo Žánr: metalcore / post-hardcore / electro Datum vydání: 10.1.2014 Label: Redfield Records Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Upřímně mohu říct, že německá parta, která sama sebe nazývá jako Eskimo Callboy, mi se svým druhým albem “We Are the Mess” dala docela zabrat. Debut “Bury Me in Vegas” z roku 2012 jsem neslyšel, tudíž jsem neměl nijak zvlášť velkou představu, jak to bude znít. A směska hudebních žánrů a vlivů, jaké Eskimo Callboy na novince míchají dohromady, zní občas docela prapodivně, což je právě ten důvod, proč verdikt nad albem, které jsem si původně stáhnul jen proto, abych měl v minirecenzích co zprcat, nakonec nebude zdaleka tak jednoznačný.

Intro “CSTRP” se po elektronickém rozjezdu zvrhne do parádního riffu následovaného moderními breakdowny, ale je to dobré. Nicméně se jedná o intro, nedělejme předčasné závěry. “CSTRP” se plynule překlene do titulního hitu “We Are the Mess”, jehož začátek je parádní, elektronikou podmáznutý core, jenž dá ihned vzpomenout třeba na The Browning, kteří by pravidelným čtenářům našeho plátku neměli být neznámí. Hned jsem si začal říkat, že jsem se asi zmýlil a že to vlastně začíná vypadat slibně… asi tak 15 vteřin, než tam Eskimo Callboy naperou největší metalcorové klišé v podobě čistě odzpívané gay vsuvky. Jindy začnou pražit zasekávačky, že by se za to nemusely stydět ani brutální deathcorové party… a pak zase zlom do melodického refrénu… a pak třeba další elektronický podmaz… támhle zase pasáž, která… no, ty vole, fakt jak starší Linkin Park. Jindy by se zase úplně bez problémů dala najít paralela s krajany z We Butter the Bread with Butter.

Dohromady to může vypadat jako pěkná splácanina, která by si zasloužila odstřel, když některé výborné momenty (nejlepší jsou většinou ty s elektronikou, ty se Eskimo Callboy dost povedly) následně zabíjejí vlezlými popěvky. Jenže jakkoliv jsem na první poslech kroutil palicí a říkal si, co to má jako kurva být, při těch dalších jsem si uvědomil, že mě to navzdory všem předpokladům vlastně dost baví a ani ty melo-refrény mi tu nijak nevadí, místy skoro i naopak. Jsem z toho jelen, ale pod 7 fakt jít nemůžu…