Země: Polsko Žánr: sludge / black / post-metal Datum vydání: 22.2.2020 Label: selfrelease Hrací doba: 24:22 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Heavision PR

Fiasko je kapela z Varšavy, a i když by k tomu její název mohl svádět, muzika není úplně fiasko. Čímž ale neříkám že by byla nějak převratná nebo snad dokonce „jenom“ nadprůměrná. Poláci svoje nástroje ovládají bez problémů, což byste asi čekali, protože pokud umím piču hrát, tak asi nejdu hrát do kapely. Pokud teda nehodlám hrát lo-fi black metal nebo guturální grindcorový chlejvek – v těchto případech je to samozřejmě buřt, že jo. No, abych to zkrátil, Fiasko prostě jedou řemeslně dobře udělaný průměr.

Borci nejsou úplně bez zkušeností. Za sebou mají už jednu řadovku „Głupcy umierają“, již vydali na podzim 2017. Letos pustili do éteru épéčko „Mizantropolia“, na němž se nachází bezmála pětadvacet minut materiálu ve čtyřech stopách.

Na první poslech těch pětadvacet minut zní vlastně docela sympaticky. Ale možná to bude dáno tím, že jsem si dneska udělal den poslechu promo cédéček zaslaných bez ptaní a všechno ostatní byly vcelku mrdky, takže mi jen možná přišlo fajn, že konečně nemám nutkání to po minutě znechuceně vypnout a jít blít za roh. Anebo mi učarovalo zátiší s toikou na obalu, protože pro hajzly mám odjakživa slabost – tomu říkám mizantropie. Nebo mizantropolie. Nebo tak něco.

Opít rohlíkem se nicméně nenechám, tudíž jsem nahrávce věnoval další soustředěné poslechy, během nichž jsem bohužel nedokázal objevit nic, o čem bych vám tu nyní mohl básnit. Fiasko se věnují kombinaci sludge, black metalu a post-metalu. Problém jejich počínání tkví v tom, že toto zní přesně tak, jak byste si to od nastíněné žánrové směsky asi představovali. Rádoby chytrý moderní alternativní extrémní metal, variabilní skladby, občas se zahrozí s hutnějšími riffy, občas obligátní zpomalovačka nebo trochu čistého vokálu. Nic mě nepřekvapilo, všechno se odehrává dle zajetých standardů.

Jak jsem řekl, fiasko to není. Teda je, ale jenom to s velkým F. Stejně tak to ale není nic extra. Třeba ve třetí písničce „Uzurpator“ se nějaké rozumné pasáže najdou, takže právě tuhle stopu bych označil jako tu nejlepší. Nicméně ani tento song se neobejde bez výhrad, najde se v něm i dost méně výrazných a obyčejných momentů.

Vedle zaměnitelnosti a nepřekvapivosti jsem měl s „Mizantropolia“ ještě jeden zásadní kříž. Nějak jsem se na EP nedokázal soustředit, nenachází se na něm nic, co by dokázalo upoutat pozornost a zaujalo. Vždycky to kolem mě jen tak bez větších zádrhelů proplulo a spadlo to do kulisy. K poslechu jsem se musel cíleně nutit a ani tehdy se mi nedařilo udržet pozornost.

Když to dám celé dohromady, vychází mi z toho nepříliš výrazný počin, který sice neurazí, ale zároveň nenabízí jediný, byť sebemenší důvod, proč bych ho měl chtít poslouchat nebo si na něj pamatovat. Možná, že „Mizantropolia“ by mohla uspokojit někoho, kdo žere rané Entropia natolik, že se spokojí i s jejich béčkovou variací, ale mně to ke spokojenosti nestačí.