Země: Francie Žánr: rock / alternative metal Datum vydání: 14.11.2014 Label: Klonosphere Records Hrací doba: 21:19 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Against PR

Francouzští The Way I Am vydali své debutové EP „Apocalypse? No Way!“ sice již koncem roku 2014, ale to není překážka v tom, abychom si jej alespoň v krátkosti nemohli představit i s více než ročním zpožděním. O samotné kapele jsem toho nic moc nevypátral, takže se obejdu bez klasických úvodních keců o skupině a její historii a pojďme rovnou na „Apocalypse? No Way!“.

Šest skladeb, melodický rock se silným melancholickým nádechem a do toho moderněji střižený alternativní metal s pokusem o growling. To je asi ten úplně nejprostší popis, jímž můžu The Way I Am nějak rozumně představit, a přesto by mohlo být vcelku zřejmé, jak to asi bude znít. Tedy až na jednu maličkost. Taky vám tam nějak nepasuje ten growling? To nejste sami, protože jsem měl stejné pochybnosti, které nezmizely a mám je tak v sobě i po několika posleších „Apocalypse? No Way!“.

Tedy, abych to uvedl na pravou míru, nedá se vyloženě říct, že by se tam ten growling sám o sobě vůbec nehodil, protože The Way I Am pro něj sahají zřídka a děje se tak víceméně jen v druhé polovině několika skladeb a snaží se je k němu tak nějak vygradovat. Problém vidím spíš v projevu zpěvačky Saturne, jíž ten agresivní projev prostě nejde a kazí veškerý dojem z poslechu. V melodických polohách zní naprosto přesvědčivě, to abych jí nekřivdil. Když například v úvodní „Underground Memories“ pěje posmutnělou melodii, tak mi vzdáleně připomněla Anneke van Giersbergen, ale jakmile se snaží v „Shine Bright“ přitvrdit kytarový projev The Way I Am, tak si klepu na čelo, proč tuhle křehkou zrzku zbytek kapely k něčemu podobnému vůbec pouští, když schopnějšího řvouna musí v dnešní době najít na každém rohu.

Dost ale ke zpěvu, který je beztak jen subjektivní výtkou a spousta dalších posluchačů to může vítat jako zajímavé zpestření. Jako celek je „Apocalypse? No Way!“ vyrovnané a nevidím v něm vyložených vrcholů ani pádů, ale kvalitativně to není taková pecka, abych měl důvod se k tomuto počinu v budoucnu vracet. Líbí se mi obecně víc melodičtější plochy, které mi ke křehkému a pěkně melodickému vokálu Saurene pasují. Naopak, jakmile se tato čtveřice snaží babrat v něčem, co zní jako tuctová americká alternativní kytarovka, tak ztrácí na síle. Jedinou výjimkou je druhá „No Means No“, jejíž refrén je mi strašně povědomý a rychle jsem si na něj zvykl, až jsem jej nemohl dostat z hlavy.

Je asi jasné, že mě The Way I Am příliš neodvařili, protože když to tak po sobě procházím, tak pochvaly jsem dávkoval jako šafránu. Co si tedy od The Way I Am a poslechu „Apocalypse? No Way!“ odnáším do budoucna? Album má velmi hezký obal, který se mi zalíbil na první pohled, samotnou kapelu reprezentuje velmi hezká zpěvačka, ale to je asi tak jediné, co si vybavím. To a taky refrén „No Means No“, který se prostě povedl. Jinak vcelku nuda a šeď.