Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.10.1988 Label: Under One Flag Tracklist: Side A: 01. Odens Ride Over Nordland 02. A Fine Day to Die 03. The Golden Walls of Heaven 04. Pace ’till Death 05. Holocaust Side B: 06. For All Those Who Died 07. Dies irae 08. Blood Fire Death Hrací doba: 44:53 Odkazy: web

Pokud první tři desky Bathory představují blackmetalovou éru skupiny a alba ze začátku devadesátých let zase definují viking metal, pak čtvrtou dlouhohrající nahrávku „Blood Fire Death“ lze chápat jako určitý mezičlánek mezi oběma obdobími. Blíže má sice stále k tomu prvnímu, ale co lehce naznačila skladba „Enter the Eternal Fire“ z „Under the Sign of the Black Mark“, to se v jistých částech „Blood Fire Death“ začíná projevovat již mnohem zřetelněji. Samozřejmě mluvím o směřování do stavu, kdy špinavou agresi vystřídalo vyprávění monumentálních hudebních ság.

Příklon k severské mytologii je na „Blood Fire Death“ patrný již ze samotného přebalu, na němž se nachází výřez obrazu „Asgårdsreien“ z roku 1872 od norského malíře Petera Nicolaie Arba (1831-1892). Tříminutové intro „Odens Ride Over Nordland“ nastolí mystickou severskou atmosféru, na niž posléze naváže začátek první regulérní skladby „A Fine Day to Die“. Její baladický úvod s náladotvorným kytarovým vybrnkáváním a čistým hlasem poté vyroste v blackmetalovou hymnu první jakosti. Střední tempo, rozmanitá struktura, geniální a nezapomenutelné riffy – kdykoliv člověk pomalu ztrácí víru v žánr, když vidí, jak pozérské mrdky tleskají pohádkovým kvazi-metalovým srancům a jak aktuální parodie na scénu žije lajky na Facebooku a rádoby vtipnými memečky, tak právě písně jako „A Fine Day to Die“ mu připomenou, proč je právě metal srdcová záležitost, a že na všechny kretény se může vysrat. Fenomenální kytarové sólo budiž třešničkou na dortu.

Ještě znatelněji je odklon od dřívějšího vzteklého metalu cítit v závěrečném titulním opusu „Blood Fire Death“, jejž lze myslím považovat za první skladbu Bathory ve stylu viking metalu, ne-li první žánrovou skladbu vůbec. Kytarový sound je stále syrový, ale nordické chóry vydatně podporují náladotvornost, epický riff i skvělé kytarové vyhrávky jasně hrají ve prospěch atmosféry. Výsledná kombinace je – vpravdě famózní.

„A Fine Day to Die“ a „Blood Fire Death“ desku vlastně lemují, protože se nacházejí na jejím začátku respektive konci – jedna je perfektním úvodem, druhá perfektním vyvrcholením. Mezi nimi se ovšem nachází další hromada agresivního black metalu v tradici prapůvodního žánrového zla… jak je vlastně definoval Quorthon respektive Bathory na svých předcházejících počinech. V tempu a nekompromisnosti polevuje jedině šestá „For All Those Who Died“ s jasně čitelným kytarovým motivem. Nicméně i ta může být chápana jako jistá reminiscence na debutovou nahrávku z roku 1984. Bezejmenné album mělo na obalu obraz kozla, jenž pocházel z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Text „For All Those Who Died“ tvoří báseň od téže autorky a poprvé se objevila v téže knize.

„The Golden Walls of Heaven“, „Pace ’till Death“, „Holocaust“ a „Dies irae“ jsou už ovšem rychlé námrdy, které svou animalitou a nekompromisností důstojně navazují na tři předešlá alba. Zejména určité pasáže v posledních dvou jmenovaných dokážou běsnit takovým způsobem, že se nemusejí stydět ani vedle extrémních zvráceností mladších o dvacet a více let.

Zmiňovaná „For All Those Who Died“ není jedinou textovou zajímavostí, jaká se na „Blood Fire Death“ nachází. Například první tři sloky „A Fine Day to Die“ jsou vypůjčeny z povídkového souboru „The King in Yellow“ (1895) od Roberta Williama Chamberse. Další „vtípky“ přinášejí „The Golden Walls of Heaven“ a „Dies irae“. U první jmenované dávají první písmena řádků každé sloky dohromady slovo „SATAN“. Když zas vezmete první písmena všech řádků textu v „The Golden Walls of Heaven“, dostanete: „CHRIST THE BASTARD SON OF HEAVEN“.

Pro jistou část fans je „Blood Fire Death“ možná vrcholem celé historie kapely, protože v sobě spojuje oba světy, jejichž prostřednictvím jméno Bathory získalo legendární status. Nabízí agresi staré tvorby i epiku z devadesátých let a jako takové působí rozmanitěji. Pro mě osobně se o strop nejedná, ale hádám, že zrovna v případě prvních šesti desek Bathory je docela bezpředmětné řešit, která je výše než zbylé a která z nich je nejvýše, poněvadž všechny do jedné jsou kult až do pekla a každá z nich obsahuje nesmrtelné skladby. O „Blood Fire Death“ to platí jakbysmet.