Země: Švédsko Žánr: thrash metal Datum vydání: 14.11.1994 Label: Black Mark Production Tracklist: Side A: 01. Requiem 02. Crosstitution 03. Necroticus 04. War Machine 05. Blood and Soil Side B: 06. Pax vobiscum 07. Suffocate 08. Distinguish to Kill 09. Apocalypse Hrací doba: 33:25 Odkazy: web

Přinejmenším jedna věc se Quorthonovi musí nechat – vždycky si dělal věci po svém a nijak zásadně se neohlížel na to, co se zrovna hraje nebo co od něj očekává okolí. Důkazů tohoto tvrzení napříč jeho tvorbou najdeme mnoho. Ostatně jen těžko by dokázal položit základy hned dvě metalovým subžánrům, kdyby tomu tak nebylo. Stejně tak bychom ale mohli poukázat i třeba na rok 1994, kdy Quorthon vydal nemetalovou sólovku „Album“ a po třech letech také novou desku Bathory, na níž se opětovně vydal úplně jiným směrem než na jakémkoliv předchozím počinu.

Po éře rozmáchlých epických eposů se Quorthon prostřednictvím „Requiem“ navrátil k metalovému primitivismu a nespoutanosti. Přesto se nejedná o návrat ke kořenům, poněvadž na rozdíl od raných blackmetalových alb k tomu nyní využívá thrash metal. „Requiem“ je agresivní thrashová fošna, dřevní až běda, že pomalu i v polovině devadesátých let šlo o totální zpátečnictví.

To by samozřejmě nemuselo vadit, pokud by „Requiem“ zabíjelo. Bohužel se ovšem jedná o jeden z těch slabších Quorthonových počinů. Paradoxně potěší víc pravověrné oldschool thrashery než pravověrné příznivce starší tvorby Bathory. Nejde ani tak o změnu stylu, ten můžeme klidně nechat stranou – problém tkví v tom, že na „Requiem“ nemá ani zdaleka šanci navodit husí kůži podobně jako dřívější věci od Bathory. A to i navzdory skutečnosti, že jisté paralely především s ranými počiny samozřejmě nalézt lze, když se „Requiem“ opětovně obrací za metalovou agresí.

Jestli si něčeho na „Requiem“ cením, je to akorát právě jeho atavismus. Deska ve svém zpátečnictví působí poměrně sympaticky. A to se týká hudební i zvukové stránky, která je taktéž surová a barbarská, což s laděním samotného materiálu koresponduje. To všechno je na jednu stranu fajn, ale nic víc, protože čistě na tomhle případný hlubší zážitek vystavět jednoduše nelze. „Requiem“ hobluje a hobluje, ale že by mě poslech desky skutečně bavil a měl jsem potřebu ho nějak pravidelně opakovat? To rozhodně ne. Vlastně tedy platí to samé, co jsem psal již o Quorthonově sólovce, ačkoliv z trochu jiných důvodů – samozřejmě se to dá poslouchat, ale ruku na srdce, vzpomněl by si dnes někdo na takovéhle album, kdyby na obálce nebylo logo Bathory?

Svou roli v tom jistě hraje i skutečnost, že „Requiem“ nabízí jen minimum opravdu pamětihodných songů, jichž třeba na „Under the Sign of the Black Mark“ nebo „The Return……“ bylo plno. Osobně mám vcelku rád vypalovačky „Blood and Soil“ a „Pax vobiscum“, jakkoliv ani z nich nechčiju maggi v kostkách, a největší respekt mám k finální „Apocalypse“, jež mi jako jediná přijde skladatelsky skutečně zajímavá, a vůbec poprvé na celé nahrávce lze díky skvělým kytarovým melodiím mluvit alespoň o náznaku atmosféry. Ale až na tuto poslední skladbu mi album nějak zásadně pamětihodné nepřijde.

Jistě bychom mohli polemizovat o tom, jak by si „Requiem“ stálo, kdyby deska přesně v téhle podobě vyšla o deset let dříve. Možná, že v takovém případě by byla uctívána jako klasika evropského thrash metalu a zkultovněla by podobně jako třeba „In the Sign of Evil“ nebo „Endless Pain“, ale nikdo z nás není vševědoucí, aby tohle dokázal říct. S jistotou ovšem mohu prohlásit, že za mě „Requiem“ patří k tomu méně zajímavému, co po sobě Quorthon zanechal.