Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 29.6.1991 Label: Black Mark Production Tracklist: Side A: 01. Twilight of the Gods 02. Through Blood by Thunder 03. Blood and Iron Side B: 04. Under the Runes 05. To Enter Your Mountain 06. Bond of Blood 07. Hammerheart Hrací doba: 56:52 Odkazy: web

Veškerá alba Bathory do téhle doby přinesla nějaký citelný posun v tvorbě skupiny. „The Return……“ oproti debutu omezilo punkové vlivy a přineslo možná první skutečnou a ryzí blackmetalovou černotu. Na „Under the Sign of the Black Mark“ již byl cítit příklon k větší skladatelské rozmanitosti a „Blood Fire Death“ bylo první deskou, která se odpoutala od dřívějších témat a vnesla do světa Bathory nordickou atmosféru. Počin „Hammerheart“ pak okovy black metalu, které na „Blood Fire Death“ stále doznívaly, shodil úplně a definoval podobou takzvaného viking metalu.

Řekl bych, že „Twilight of the Gods“ je tím pádem první nahrávkou Bathory, která citelný posun nepřináší. Oproti „Hammerheart“ se toho totiž změnilo jen minimum, snad jen přibylo víc akustických kytar a „sborů“ (ve skutečnosti nejde o sbory, ale o několik vokálních stop samotného Quorthona přeložených přes sebe), ale co do atmosféry „Twilight of the Gods“ pokračuje ve šlépějích svého přímého předchůdce. Takové tvrzení však není nutné chápat jako nějaké negativum či snahu o znevážení velikosti tohoto opusu. „Twilight of the Gods“ je totiž opětovně kus majestátní a působivé muziky, a kdyby skutečně šlo o poslední desku Bathory, jak bylo původně zamýšleno, rozhodně by se dalo tvrdit, že se Quorthon se svým stěžejním projektem rozloučil na vrcholu.

Dovolím si tvrdit, že to nejlepší „Twilight of the Gods“ nabízí hned na svém začátku. Monumentální čtrnáctiminutová titulní skladba patří k vrcholům Quorthonovy tvorby, a kdyby mě někdo pod trestem kastrace nutil, abych vybral jednu jedinou nejoblíbenější píseň Bathory, myslím, že bych ukázal právě na „Twilight of the Gods“. Jakmile se po tichém intru ozvou první majestátní riffy doprovázené akustickou kytarou, tak z toho zamrazí snad pokaždé, ačkoliv už to člověk slyšel snad stokrát, ne-li víckrát. Ultimátním stvrzením Quorthonovy hudební geniality pak budiž dlouhé fenomenální kytarové sólo, které osobně považuju za jedno z nejlepších sól, jaká kdy kdo vymyslel a nahrál. Ostatně celá kompozice je pro mě ztělesněním metalové epiky a dokonalou ukázkou toho, jak by se měl výpravný metal dělat.

Titulní věc sice považuji za nejlepší, ale to rozhodně neznamená, že by deska po jejím skončení už dále neměla co nabídnout. „Blood and Iron“ nebo „To Enter Your Mountain“ jsou další nádherné epické věci, bez nichž by byl metalový žánr rozhodně chudší. Postupem času jsem si ovšem snad nejvýše z toho „zbytku“ začal cenit působivé „Bond of Blood“. V „Under the Runes“ vidím určitou paralelu k „Father to Son“ z „Hammerheart“ – opět jde o písničku, v níž se nacházejí úžasné momenty, před nimiž lze jenom hluboce smeknout, ale je tu i jeden motiv, který mi nikdy moc nevoněl. Podobně i „Through Blood by Thunder“ mi v jistém ohledu připomíná „Baptised in Fire and Ice“ z předcházejícího alba, poněvadž jde o kus, jenž se mi za ty roky na „Twilight of the Gods“ nejvíce oposlouchal.

Nicméně i když to v jisté míře „kritizuju“, pořád jde o písně, k nimž mám velký respekt, které mě dlouho provázely a které se zásadně podílely na formování mého vkusu – jako ostatně celé „Twilight of the Gods“ a nakonec i celá tvorba Bathory. Jisté výhrady jen dokazují, že uctívání „Twilight of the Gods“ nemá nic společného s nostalgií, v takovém případě bych neutrousil jediné slůvko kritiky. Nicméně i s odvahou kritizovat metalové bohy nemohu jinak než hovořit o dech beroucím majstrštyku.

Což mi nakonec připomíná jednu další věc, již musím zmínit. Ať je „Twilight of the Gods“ sebevíc skvělá nahrávka, jednu výraznou nevýhodu má. Osobně bych si s klidným srdcem odpustil závěrečnou skladbu „Hammerheart“, která je Quorthonovou parafrází na melodii z orchestrální suity „The Planets“ od anglického skladatele Gustava Holsta (1874-1934). Osobně si myslím, že právě zde deska překračuje hranici mezi epičností a kýčem, a právě z toho důvodu danou písničku nemám rád, tudíž poslech alba končím vždy s „Bond of Blood“.

Na rozdíl od mnohých jiných mi ovšem nijak nevadí zpěv, byť rozumím tomu, proč někomu neleze pod fousy. Nebudeme si nic nalhávat, Quorthon nikdy nebyl zrovna excelentní zpěvák, což je na „Hammerheart“ i „Twilight of the Gods“ hodně slyšet. Podle mě to ale k těm albům prostě patří a nedovedu si představit, že by to nazpíval kdokoliv jiný, byť třeba formálně „lépe“.

„Twilight of the Gods“ je stejně jako „Hammerheart“ metalový monument extrémně vysokých kvalit. Desek, jako je tahle, mnoho nevzniklo, ale o to víc bychom si ji měli cenit. Nesmrtelná záležitost.