Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 1.3.2019 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Euthanasia 02. Canticle of Ripping Flesh 03. Funeral Inversion 04. Catacombs of Putrid Chambers 05. Into the Deceased 06. Posthumous Humiliation 07. Emaciated 08. Celebratory Defilement 09. Rusted Wind Hrací Doba: 43:26 Odkazy: bandcamp

Dobře si pamatuju, když label Profound Lore vyvrhl v roce 2015 dlouhohrající debut filadelfských Pissgrave. Na první dobrou udělal větší halo cover než samotná muzika. Výřez z reálné scenérie s tlející ženskou ve vaně zachycující olezlou kost opřenou o kachličky, které zdobí mokvavá kůže, se nadobro vtiskl do paměti mnoha lidem – dokonce i některým, kteří extrémní hudbě běžně nehoví. Nic se nemění ani teď.

Je zajímavé, jak se Pissgrave daří svou odporností upoutat. Existují tuny skupin, které sází na přepálený šok faktor, humus a vše s tím spojené. Jen málokomu se ale na této zetlelé kupě dekadence podaří zasmrdět unikátním způsobem. Kapely buďto až moc tlačí na pilu nebo selhávají v balancování aspektu hnusu a grotesknosti, a tak neprorážejí tlustou stěnu žánrového klišé.

Při kontaktu s Pissgrave je něco jinak. Z estetiky čpí jistá apatie. Hnus stáhnutý z Rottenu, logo do rohu, odbytý název desky s přednastaveným fontem v malování a nazdar. Prostě to nepůsobí, že se kapela přehnaně snaží. A právě to může být to kouzlo. Autenticita estetiky hnusu je téměř srovnatelná s klinickou a nepřibarvenou odporností brzkých releasů Carcass.

Naštěstí pro kapelu, vizuální element zdařile odráží ten hudební. Jasně definované dřevní deathmetalové jádro si půjčuje z goregrindu, grindcoru, a občas i war metalu. Základy, které nastolily kulty jako Incantation či Autopsy, kapela nezapře. Provedení je však ještě o trochu nechutnější, neproniknutelnější a neurvalejší.

Vše na další úroveň posouvá vokál, který zní jako kombinace zaníceného chrchlání, probublávání viskózní žluče a chrčení. Projev je po většinu času poměrně jednolitý. Pissgrave se ale pomocí filtrů a komprese (a nejspíš i bizarního vokálního talentu) pokouší zajetou linku místy obměnit, čehož se ostatně dočkáme i na novince.

„Posthumous Humiliation“ začíná přesně tam, kde debut „Suicide Euphoria“ skončil. Produkce zůstává stejná a rukopis jen občas sjíždí k větším experimentům. Na intra, samply nebo ambientní intermezza se tady nehraje. První track „Euthanasia“ vystavuje posluchače útoku agresivní sypačky, která téměř nesestupuje z nastoleného tempa. Track zdařile stíní esenci celého alba. Čpí z toho zetlelost a disonance, ke které přispívají pro kapelu typické riffy a občasná slayerovská sóla. Není divu, že věc sloužila jako první singl.

Esence zůstává, ale nastolené tempo celou desku neprostupuje. Pissgrave se na druhém zářezu více pouští do středně rychlých a pomalých pasáží. A většina z nich funguje. „Catacombs of Putrid Chambers“ se doslova táhne jako smrad, což je v tomto kontextu myšleno pozitivně. Track navíc obsahuje zdařilé hammer blast momenty a vokální piruetu, která zní, jako by byl mikrofon přehltnut a nahrával autentické zvuky trávícího traktu. Z hlediska vydařených pomalejších momentů lze dále vypointovat věc „Emaciated“, která se u konce překlápí do středně rychlé části připomínající podobně laděné party z katalogu Revenge.

„Emaciated“ je zároveň bodem, ve kterém deska ztrácí momentum. Stopáž čítá bezmála třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na humus, který kapela záměrně tvoří, až příliš. Ze strnulosti už tak dokáže vyhodit jen doommetalový riff na finální „Rusted Wind“, za který by se nemuseli stydět třeba ani Candlemass. Jde ale spíše o úsměvnou kuriozitu, která do celkového zvuku desky úplně nezapadá.

Pokud vám mrdá a „Suicide Euphoria“ se vám líbilo, není důvod, proč si „Posthumous Humiliation“ nevpálit. Je však možné, že po několika málo rotacích si budete z desky vybírat jednotlivé tracky, než abyste se opětovně otrocky podrobovali celé stopáži. Novice bych odkázal spíše na debut. Ne, že by druhá fošna představovala abruptní odklon. Nabízí však rovnici kapely ve „stravitelnější“ a pospolitější formě.