Archiv štítku: Pissgrave

Pissgrave – Posthumous Humiliation

Pissgrave

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Euthanasia
02. Canticle of Ripping Flesh
03. Funeral Inversion
04. Catacombs of Putrid Chambers
05. Into the Deceased
06. Posthumous Humiliation
07. Emaciated
08. Celebratory Defilement
09. Rusted Wind

Hrací Doba: 43:26

Odkazy:
bandcamp

Dobře si pamatuju, když label Profound Lore vyvrhl v roce 2015 dlouhohrající debut filadelfských Pissgrave. Na první dobrou udělal větší halo cover než samotná muzika. Výřez z reálné scenérie s tlející ženskou ve vaně zachycující olezlou kost opřenou o kachličky, které zdobí mokvavá kůže, se nadobro vtiskl do paměti mnoha lidem – dokonce i některým, kteří extrémní hudbě běžně nehoví. Nic se nemění ani teď.

Je zajímavé, jak se Pissgrave daří svou odporností upoutat. Existují tuny skupin, které sází na přepálený šok faktor, humus a vše s tím spojené. Jen málokomu se ale na této zetlelé kupě dekadence podaří zasmrdět unikátním způsobem. Kapely buďto až moc tlačí na pilu nebo selhávají v balancování aspektu hnusu a grotesknosti, a tak neprorážejí tlustou stěnu žánrového klišé.

Při kontaktu s Pissgrave je něco jinak. Z estetiky čpí jistá apatie. Hnus stáhnutý z Rottenu, logo do rohu, odbytý název desky s přednastaveným fontem v malování a nazdar. Prostě to nepůsobí, že se kapela přehnaně snaží. A právě to může být to kouzlo. Autenticita estetiky hnusu je téměř srovnatelná s klinickou a nepřibarvenou odporností brzkých releasů Carcass.

Naštěstí pro kapelu, vizuální element zdařile odráží ten hudební. Jasně definované dřevní deathmetalové jádro si půjčuje z goregrindu, grindcoru, a občas i war metalu. Základy, které nastolily kulty jako Incantation či Autopsy, kapela nezapře. Provedení je však ještě o trochu nechutnější, neproniknutelnější a neurvalejší.

Vše na další úroveň posouvá vokál, který zní jako kombinace zaníceného chrchlání, probublávání viskózní žluče a chrčení. Projev je po většinu času poměrně jednolitý. Pissgrave se ale pomocí filtrů a komprese (a nejspíš i bizarního vokálního talentu) pokouší zajetou linku místy obměnit, čehož se ostatně dočkáme i na novince.

„Posthumous Humiliation“ začíná přesně tam, kde debut „Suicide Euphoria“ skončil. Produkce zůstává stejná a rukopis jen občas sjíždí k větším experimentům. Na intra, samply nebo ambientní intermezza se tady nehraje. První track „Euthanasia“ vystavuje posluchače útoku agresivní sypačky, která téměř nesestupuje z nastoleného tempa. Track zdařile stíní esenci celého alba. Čpí z toho zetlelost a disonance, ke které přispívají pro kapelu typické riffy a občasná slayerovská sóla. Není divu, že věc sloužila jako první singl.

Pissgrave

Esence zůstává, ale nastolené tempo celou desku neprostupuje. Pissgrave se na druhém zářezu více pouští do středně rychlých a pomalých pasáží. A většina z nich funguje. „Catacombs of Putrid Chambers“ se doslova táhne jako smrad, což je v tomto kontextu myšleno pozitivně. Track navíc obsahuje zdařilé hammer blast momenty a vokální piruetu, která zní, jako by byl mikrofon přehltnut a nahrával autentické zvuky trávícího traktu. Z hlediska vydařených pomalejších momentů lze dále vypointovat věc „Emaciated“, která se u konce překlápí do středně rychlé části připomínající podobně laděné party z katalogu Revenge.

„Emaciated“ je zároveň bodem, ve kterém deska ztrácí momentum. Stopáž čítá bezmála třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na humus, který kapela záměrně tvoří, až příliš. Ze strnulosti už tak dokáže vyhodit jen doommetalový riff na finální „Rusted Wind“, za který by se nemuseli stydět třeba ani Candlemass. Jde ale spíše o úsměvnou kuriozitu, která do celkového zvuku desky úplně nezapadá.

Pokud vám mrdá a „Suicide Euphoria“ se vám líbilo, není důvod, proč si „Posthumous Humiliation“ nevpálit. Je však možné, že po několika málo rotacích si budete z desky vybírat jednotlivé tracky, než abyste se opětovně otrocky podrobovali celé stopáži. Novice bych odkázal spíše na debut. Ne, že by druhá fošna představovala abruptní odklon. Nabízí však rovnici kapely ve „stravitelnější“ a pospolitější formě.


Redakční eintopf – březen 2019

Drastus – La croix de sang

H.:
1. Drastus – La croix de sang
2. Aoratos – Gods Without Name
3. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here

Metacyclosynchrotron:
1. Drastus – La croix de sang
2. Aoratos – Gods Without Name
3. Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

Cnuk:
1. Vltimas – Something Wicked Marches In
2. Triumvir Foul – The Urice of Abomination
3. Noisem – Cease to Exist

Dantez:
1. Ancestral Voices – Navagraha
2. Pissgrave – Posthumous Humilation
3. Sinmara – Hvísl stjarnanna

H.

H.:

Když jsem začal reálně přemýšlet, co do nového eintopfu napíšu, skoro jsem zhrozil, protože na první pohled jsem neviděl snad ani jednu fošnu, jejíž vydání by ve mně vzbuzovalo alespoň nějaké emoce. Druhý pozornější pohled už naštěstí nechal odhalit pár méně profláklých kusů, které za pozornost stát určitě budou.

Jako první musím upozornit na Drastus. Vlastně jsem o té kapele donedávna prakticky ani nevěděl, nicméně na doporučení kolegy Metacyclosynchrotrona jsem to koštnul a musím uznat, že je to kurevsky kruté. I novinka „La croix de sang“ zní zatím výborně, tak neváhejte a naperte to tam.

Velice slibně se prozatím jeví i debut „Gods Without Name“ od Aoratos. Kapela sice na fotkách vypadá jak banda morových farmářů, ale hudební náplň je dost zajímavá, tudíž i zde rád vystavím doporučení.

Se třetí pozicí už to ale zahraju na jistotu. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou samozřejmě povinnost, tady prostě není co řešit. Rakouská kultovka i na posledních albech s přehledem ukazuje, že do šrotu nepatří ani náhodou, tak snad „Wish I Weren’t Here“ nepokazí reputaci.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Ani jsem nedoufal, že se dočkám, ale když loni vyšli Altar of Perversion, proč ne letos Drastus? Kapela v předchozím desetiletí vydávala silné nahrávky, které se zasadily o definici atmosférického soundu, jejž vnímáme jako „francouzský“, a minimálně EP „Serpent’s Chalice – Materia prima“ bych označil za jeden z nejcennějších skrytých pokladů žánru, takže proto považuji vydání nové desky za velikou událost. „La croix de sang“ nevydává nikdo jiný než Norma evangelium diaboli.

Za velkou pozornost stojí i debut Aoratos. Může se zdát, že kapely Naase Alcametha jsou zaměnitelné, ale proč se tím trápit, když jeho tvorba obvykle přesahuje většinu? „Gods Without Name“ nabízí hutnou porci majestátního, ultra-negativního black metalu a to mi ke spokojenosti stačí.

Demu Ultra Silvam jsem se z nějakého důvodu vyhnul, ale nová skladba „Birth of a Mountain“ zaujala natolik, že „The Spearwound Salvation“ určitě poslechnu pořádně, respektive s tím už začínám. Očekávejte přímočarý ryzí black metal bez příkras a experimentů, kde je prostor pro melodie a násilí zároveň.

Cnuk

Cnuk:

Na konci měsíce představí své nové EP hlučná americká deathmetalová úderka Triumvir Foul. Jmenuje se „Urice of Abomination“ a podle ukázky na Bandcampu je jasné, že ze špinavého a hnusného stylu prezentovaného na předchozích dvou řadovkách neustoupí ani o píď. Podobnou divočinou, avšak spíše v thrashově-grindcorovém kabátku, je rovněž americká skupina Noisem. Ta v polovině měsíce vytasí svou třetí dlouhohrající nahrávku, která dostala jméno „Cease to Exist“. Jejich výtvory měly doposavad vzestupnou tendenci, tak uvidíme, jak obstojí nyní.

Asi nejočekávanějším albem je „Something Wicked Marches In“ od extrémně metalové superskupiny Vltimas. Sestava budí pozornost – David Vincent, Blasphemer a Flo Mounier, ale to samozřejmě ještě nezaručuje super desku. Podle dostupných ukázek je však zřejmé, že tohle propadák nebude, a tak se na konec března, kdy album vyjde, docela začínám těšit.

Aoratos

Dantez

Dantez:

Zkraje března vylezou dvě desky, které si posléze určitě vpálím.

Tou první je „Navagraha“ od Ancestral Voices – projekt, který osciluje na hranicích industriálního techna a ritual ambientu. Předchozí deska „Divination“ se nesla spíše v duchu čistě ambientních ploch, které samy o sobě nenudily, ale při bezmála devadesátiminutové stopáži představovaly vyčerpávající poslech. Po desce následovalo EP „Yantra“, kde byly jednotlivé kompozice obohacené o rozmanité rituální vybubnovávání, které projektu daly směr a solidní drive. Ukázky napovídají, že by novinka mohla nabídnout vitálnější přístup, a tak se na ten (nyní už fakt hodinu a půl dlouhý) sonický kolos celkem těším.

První den března rovněž uzří dno septiku druhá deska filadelfských Pissgrave„Posthumous Humiliation“. Groteskní cover a první dvě ukázky napovídají, že Pissgrave naservírují podobně odporný, hlavně goregrindem načichlý death metal, který představili na debutu.

Poslední zmínka patří druhé dlouhohrající desce islandských Sinmara. Ukázky zní o trochu jemněji než bomby z debutu „Aphotic Womb“, ale atmo se nejspíše opět bude dát krájet.


Pissgrave: nová deska

Nové album zámořských deathmetalistů Pissgrave bylo pojmenováno „Posthumous Humiliation“ a vyjde v březnu Profound Lore Records. Úvodní skladbu „Euthanasia“ poslouchejte na Bandcampu vydavatelství.