Země: Německo Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 22.7.2009 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Yet Another Raft of the Medusa (Pollard’s Weakness) 02. The Divinity of Oceans 03. O Father Sea 04. Redemption Lost 05. Tombstone Carousal 06. Gnawing Bones (Coffin’s Lost) 07. Nickerson’s Theme Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Abyste správně pochopili smysl této recenze, musím vám nejdříve objasnit můj vztah k Ahab a jejich hudbě. Novinka „The Divinity of Oceans“ byla pro mě jednou z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku, což je vzhledem k opravdu velké konkurenci samo o sobě úspěchem. Důvod je jednoduchý. Debut „The Call of the Wretched Sea“ mi k srdci přirostl jako málokteré album a postupem času jsem si k němu vypěstoval až osobní vztah. Mé nároky vůči „The Divinity of Oceans“ byly více než hodně vysoké. Očekával jsem, že mě novinka naprosto uzemní, že se z ní ještě dlouho nevzpamatuju, očekával jsem čirou dokonalost. Jenže vzrušení při prvním stisku „play“ bylo záhy vystřídáno zklamáním…

Naštěstí jsem si byl vědom faktu, že Ahab prostě nehrají hudbu na jeden nebo dva poslechy. Ještě teď si vzpomínám, že i „The Call of the Wretched Sea“ se mi zpočátku nelíbilo a v současné době je to pro mě absolutní srdeční záležitost. Proto jsem „The Divinity of Oceans“ nezatracoval, ale poslouchal dál a dál a dál… Ani prsty všech mých končetin by mi nestačily na spočítání, kolikrát jsem nové Ahab již slyšel. Snad proto se mi nakonec povedlo alespoň částečně do desky proniknout a oblíbit si ji.

Je nezbytně nutné podotknout, že Ahab pracují s konceptem vodní hladiny a oceánu (což by mohlo být jasné i z názvů jejich alb). „The Call of the Wretched Sea“ je jedna velká, neprostupná vodní stěna. Jako obluda z těch nejtemnějších hlubin moře se celým albem proplétá zmar a zoufalství. A hladinu bičují těžké kapky z černých mraků, které nepropustí ani kousek světla. Přesně takhle debut působí. Nátlaková hudba, před kterou není úniku. Proto jsem byl trochu zklamán, že „The Divinity of Oceans“ se ubírá odlišnou cestou. Jak mi ale později došlo, právě to, že novinka není jen kopírkou „The Call of the Wretched Sea“ patří k jejímu kouzlu.

„The Divinity of Oceans“ je jednoznačně méně depresivní záležitostí než jednička. Mořská bouře se chvílemi utiší a rozbouřené vlny střídá klidná hladina, která ale nevěstí nic dobrého. Mezi těžkými mraky občas prosvitne několik slunečních paprsků. Mnohem více je využíván čistý zpěv na úkor growlingu (zpěvák Daniel Droste se vokálně hodně vypracoval, na debutu chvílemi bylo poznat, že je to především kytarista a zpěv dělá „jen tak bokem“). Celkově se jedná o dost klidnější záležitost (ale ne pomalejší, Ahab přece jenom produkují funeral doom, takže vzhledem ke svému žánru mohli jen opravdu těžko zpomalit). Rozhodně se ale pořád nejedná o nic veselého, pro střední metalovou vrstvu to stále bude nepochopitelná šílenost.

I přes počáteční zklamání mohu nakonec prohlásit, že podobně jako „The Call of the Wretched Sea“, i „The Divinity of Oceans“ je famózním albem, jen jde na to jiným způsobem. Ještě jsem nestačil proniknout do všech jeho zákoutí (oceán bývá přece jenom rozlehlý), ale již teď mohu s jistotou prohlásit, že do této desky se vyplatí investovat. Ve svém žánru je to naprostá špička. Jenže co je to kapele platné, když je jejich žánr zřejmě ten úplně nejméně oblíbený na světě, na samém okraji posluchačského zájmu. A proto se bude muset i přes své nesporné kvality tato skvělá záležitost neustále plácat pouze jako velmi sporadicky a nestále fungující projekt.