Země: USA Žánr: southern / sludge metal Datum vydání: 1.7.2014 Label: Candlelight Records USA Tracklist: 01. Brand New Sleep 02. Elphyn 03. Denmark Vesey 04. The Nectar 05. Interlude 06. On Your Way 07. Trucker 08. The Hanged Man 09. Tarquinius Superbus 10. Who You Need to Blame 11. The Nectar Revised Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nevím jak vám, ale mně osobně se vývoj Corrosion of Conformity v posledních letech, tedy v těch, které následovaly po vydání skvělého “In the Arms of God”, hrubě nelíbí. Patrné to bude i z následujících řádků, takže to můžu vypálit hned v úvodu, ale odchod (vypadá to, že už opravdu definitivní) Peppera Keenana zlomil téhle kapele pomyslný vaz, protože minulá eponymní deska z roku 2012 stála opravdu za hovno a “IX” jako by si dala předsevzetí, že ji bude v mnohém následovat, takže pokud patříte k příznivcům tvorby těchto nestorů amerického metalu, tak radši odvraťte své zraky.

Nerad bych vypadal jako někdo, kdo pouze nepřenesl přes srdce odchod Peppera a automaticky tak odepíše vše, na co aktuální sestava sáhne, ale zatímco alba, která svým charakteristickým způsobem pozdvihl Pepper vysoko nad úroveň běžného průměru, měla prostě něco do sebe, tak poslední dva pokusy se plácají ve vodách průměrnosti. Mike Dean má samozřejmě taky potřebnou dávku charismatu a obecně vzato nelze nic proti rozhodnutí obnovit starou sestavu z období “Animosity” nic namítat, protože to dělá každý, vydělávají se na tom hromady peněz a skalní fanoušci dostanou to, co léta žádají, ale v případě Corrosion of Conformity je to jiné. Zásadní alba této formace vznikla v 90. letech a zdánlivý návrat do hlouby 80. let nepovažuji za úplně šťastný. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že Corrosion of Conformity se jaksi nedaří obnovit starého ducha úplně, ale uvízli někde mezi vývojem nedávným a návratem o 30 let zpět, na což leckdo může slyšet, ale mně to po poslechu novinky definitivně vyznívá jako zanevření na jakýkoli budoucí vývoj, takže to neznačí nic růžového.

“IX” se sice snaží tvářit jako dospělácká verze jižanského rocku pro tvrdé chlapy, ale pokud se po několika posleších dokážete povznést nad tento zdánlivý dojem, zjistíte, že výsledek zní spíš jako křečovitá snaha být za každou cenu nezávislý a umělecky nesvázaný. Bohužel je výsledkem spousta nedotažených skladeb, které mnohdy mají jeden až dva zajímavé nápady a kupříkladu některé riffy jsou velmi dobré, ale v horším případě to u tohoto taky hezky rychle končí. Vokály Mikea Deana i Woodyho Weathermana jsou neučesané a přirozeně nedokonalé, čehož si svým způsobem cením, ale jakmile přijde kňourání v druhé “Elphyn”, tak je dojem z dobré stoner riffové jízdy fuč.

Zatímco minule jsem nad pokusy o vzkříšení HC minulosti nepochopil a i díky nim jsem albu udělil pět bodů, tak nyní jako by se karta obrátila a musím říct, že přímočařejší šlupky nejsou za každou cenu tím úplně nejhorším na “IX”. Taková “Denmark Vesey” je vyloženě skvělá. “On Your Way” sice není klasickou kraťoučkou vypalovačkou, ale přesto je díky jednoduché kytarové lince automaticky řazena mezi skladby přímočařejší. A taky není vůbec špatná. Kdybych přivřel oči, tak bych byl ochotný vzít na milost ještě “The Nectar” a “The Hanged Man”, z nichž ta první velmi šikovně kombinuje stonerovou současnost s letmým doomovým nádechem spolu s HC náladou prvních alb. Když už kompromisy, tak v takovéhle formě a kvalitě. “The Hanged Man” mě zase zaujala svým líbivým vzezřením, a kdybych měl vybrat pro Corrosion of Conformity nějakou skladbu, k níž by se hodil natočit videoklip, tak by to byla právě tahle, protože nejenže patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejpřístupnějšímu, ale jedná se o skladbu, které “IX” slušně reprezentuje.

Ten zbytek písní, o nichž doposud řeč nepadla, už mi bohužel nic moc neříká. Dokážu si je poslechnout (ostatně, stejně jako celé album), ale po skončení v sobě nemám neutuchající touhu pustit si “IX” znovu, což je určitě špatně. Nejhorší je v tomto ohledu úvodní dvojice “Brand New Sleep” a “Elphyn”, které zní dohromady na ploše jedenácti minut strašně monotónně a natahovaně, takže pokud jsem v sobě zprvu měl i nějaké to nadšení, tak po prvních dvou kouscích bylo nenávratně pryč.

Jelikož jsem minule dával pět bodů za úctu k legendě a “Corrosion of Conformity” se mi líbilo o něco méně, než “IX”, tak můžu sáhnout po lehce vyšší známce, která sice neznačí žádný kvalitativní průlom (čekal ho vlastně někdo?), ale upřímně říkám, že nemám nepřekonatelnou averzi k novince této trojice a můžu si ji bez většího odporu pustit. To, že v duchu tajně vzpomínám, jaká to byla s Pepperem paráda a že “In the Arms of Dead” i nadále zůstává posledním skvělým albem této skupiny, už je věc jiná. Říkám to vždycky, když mě nějaká kapela zklame, ale tentokrát to myslím vážně a upřímně prohlašuji, že příští desku bez pro mne neodmyslitelného tahouna klidně vynechám, protože ani letos není vyloženě o nic stát a nevěřím, že se to do příště jen tak samo od sebe zlomí. Bohužel.