Země: Velká Británie Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 17.2.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. H8 Ball 02. Broke 03. Soul Possesed 04. Scarred for Life 05. Debt to Society 06. Skinhead Shaped Dent 07. Need a Reason 08. Die Again 09. Damned Disgrace 10. Drag Me to Hell Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records

Málokdy se přes všechnu změť hudby dostanu k hardcoru (pokud nejde o post-hardcore a jeho pokrevní svazky s dalšími post-žánry), pokud se tak už ale stane, většinou si ze záplavy kapel a všemožných subžánrů pečlivě vybírám, neboť čistý hardcore nepatří mezi mnou nejvyhledávanější vody. Britští Def Con One sice nejsou zrovna ukázkovým příkladem pečlivě vybrané kapely, přesto jsem byl zvědav, s čím se vytasí na své druhé řadovce, docela lakonicky nazvané “II”. O Def Con One jsem popravdě nikdy dřív neslyšel. Dva zářezy na pažbě, stálá sestava a šestnáct let existence (ano, kapela funguje podle všeho od roku 1998, ačkoliv své první EPko vydala před třemi lety) však naznačují, že i přes relativní míru utajení před širokou veřejností má tahle vojenská jednotka už něco za sebou a nebojí se prát to do lidí pořádně ostrým střelivem. Nezbývá tedy než stisknout tlačítko play a vyhlásit nejvyšší stav branné povinnosti podruhé.

A protože nasazení britské jednotky v nepřátelském terénu netrvá příliš dlouho a pánové rozhodně nepřišli na lidi mávat ani rozdávat úsměvy od ucha k uchu, nikoho snad nezarazí, že album začíná pěkně zostra. Kulometná palba pročísne vzduch štěkavým riffem a poctivým řevem velitele Daveyho Meikleho a naštvané tempo si úvodní skladba drží až do svého konce. Další píseň “Broke” je na tom velmi podobně, již ve třetí skladbě “Soul Possesed” se ale začíná ukazovat, že tohle čistě hárdkórová řvanice nebude a začínají se projevovat výrazné vlivy heavy/thrash metalu. Poměr žánrů je docela těžko odhadovat, žádná další píseň není ani čistě hardcorová, ani thrashová, kapela si dohromady míchá svojí explosivní směsku a docela dobře jí to šlape, alespoň v první polovině. Respektive ono by jí to šlapalo i v té polovině druhé, ale to by do alba nesměli zařadit utahanou hevíkovou baladu “Die Again”. Chápu, že nějaký slaďák za padlé asi není úplně od věci, popravdě skladba sama o sobě vlastně není tak špatná, jak by se mohlo z mého povídání tady zdát, ale prostě si nemohu pomoci, podle mě by si deska vystačila docela dobře i bez ní. Jestli jsem ale něco opravdu nepochopil, tak je to poslední osmiminutový flák “Drag Me to Hell”, který se ale v půlce utne a nastanou tři minuty ticha, ze kterého vás vytrhne až závěrečný minutový riff. Texty jsem podle poslechu většinou nedokázal rozluštit, takže nevím, jestli si to vysvětlovat tak, že tuhle partu mariňáků peklo nezvládne umlčet na delší dobu, než jsou tři minuty, nebo nějak jinak, ale takhle velká proluka mi vážně přišla mimo.

To je na úkor skladeb asi jediná výtka, protože všechny ostatní fungují jako dobře udržovaný tank a člověk si při poslechu zvesela podupává nohou do rytmu. Nejvíc mě bavil asi předěl první a druhé půle alba. Dvojici skladeb “Debt to Society” a “Skinhead Shaped Dent” vážně nemám co vytknout, obzvláště pak první jmenované. V druhé pak zpěvák Davey efekně zapojuje i čistý, typicky heavy metalový zpěv, který také zvládá docela dobře. Horší je to ovšem se zvukem. Sám o sobě je v pořádku, alespoň na první poslech. Není sterilní, správně nakřáplý, nasranou image alba posouvá ještě o trochu výše. Je dobře slyšet kytara, výrazná basová linka i vokály, ale co je vážně utrpením, jsou bicí. Nechci tu nějak moc rozdmýchávat ohrané (a bohužel stále aktuální) téma loudness war, ale pokud bych někdy hledal udušenější bicí, zejména kopák, nejspíš bych se u hledání trochu zapotil. Zprvu jsem tomu nepřikládal nějakou důležitost, ostatně reproduktory mého notebooku sebekvalitnější bicí degradují na partu dětí se zapalovačem a krabicí malých petard, po poslechu na kvalitnější reprosoustavě už byly nedostatky docela jasně zřetelné. Přitom je to docela škoda, protože bicman Antton neodvádí vůbec špatnou práci.

I po sečtení všech nedostatků desky ale mohu tvrdit, že “II” je stále nadprůměrné album. Není sice nijak objevné, co si budeme povídat, v hardcoru už toho dneska moc nevymyslíte, tím spíš když zabrousíte k thrashi nebo starému dobrému heavy metalu, nic to ale nemění na tom, že mě těch několik poslechů docela bavilo a nebýt trochu jalového závěru a pokaženého zvuku bicích, nemám s ním žádný problém. Trochu jsem se obával toho, že album bude jednolitá placka, která sice bude náser, ale pořád jeden a ten samý náser, toto očekávání se však nakonec ukázalo jako liché a s klidným svědomím mohu říct, že Def Con One si svých sedm bodů zaslouží.