Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 24.9.2013 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. False Awakening Suite – I. Sleep Paralysis – II. Night Terrors – III. Lucid Dream 02. The Enemy Inside 03. The Looking Glass 04. Enigma Machine 05. The Bigger Picture 06. Behind the Veil 07. Surrender to Reason 08. Along for the Ride 09. Illumination Theory – I. Paradoxe de la lumière noire – II. Live, Die, Kill – III. The Embracing Circle – IV. The Pursuit of Truth – V. Surrender, Trust & Passion Hodnocení: Zajus – 7/10 Kaša – 5/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Dream Theater si za necelá tři desetiletí kariéry vybudovali zasloužený věhlas a ne náhodou jsou tak jejich alba očekávána s velkou netrpělivostí. Koneckonců jsou právě oni dnes asi nejznámějším jménem progressive metalu, a proto mají kromě zástupu fanoušků i velké množství odpůrců. Sám jsem se vždy stavil spíše na stranu fanoušků. Dream Theater nelze upřít těžce vydřená schopnost psát výborné písně a skutečnost, že si svůj styl takříkajíc vybudovali. Na druhou stranu i nejhlasitější argument odpůrců, tedy že Dream Theater místo hudby tvoří spíše technickou onanii, nelze brát na lehkou váhu. Tyto hlasy vystoupily do popředí zejména v době vydání alb “Systematic Chaos” a “Black Clouds & Silver Linings”. Poněkud paradoxně to však bylo až následující (a do vydání eponymní desky poslední) album “A Dramatic Turn of Events”, při jehož poslechu jsem sám pocítil, že oné techniky je místy opravdu až příliš a že hudebníci občas skáčou z jedné strany hmatníku na druhou, jen aby bylo jasné, že to umí (koukám na vás, pane Myungu!). Takový byl tedy stav věcí před vydáním dnes recenzované desky.

Prvotně si ovšem představme podstatné formality, které stojí za zmínku, přestože nejde o nic nového. Před vydáním “A Dramatic Turn of Events” z dlouhodobě neměnné sestavy odešel Mike Portnoy, často označovaný jako jeden z nejlepších bubeníků současnosti. Ve “výběrovém řízení” ho pak nahradil Mike Mangini, ovšem hudba pro nadcházející album byla připravena ještě pro Portnoye a Mangini tak do psaní nijak nezasáhl. V tomto ohledu je tedy novinka důležitější než její předchůdce, protože kapelu poprvé opravdu plnohodnotně představuje v nové sestavě. A jaký je tedy mezi novými a starými Dream Theater rozdíl? Jak zvuk kapely pozměnila dnes již plně zacvičená posila?

Abych byl upřímný, rozdíly by bylo těžké hledat i s lupou v ruce. Na eponymním albu jsou Dream Theater stále tou samou kapelou, kterou si před více než desetiletím fanoušci oblíbili díky skvělým počinům jako “Metropolis, Pt. 2: Scenes from a Memory” či později “Six Degrees of Inner Turbulence”. Snad jen úvod působí novátorsky, jde totiž o krátké symfonicko-metalové intro, které z počáteční velkoleposti v závěru sklouzne spíše k cirkusovému vyznění – tolik k důvěryhodnosti stanovené atmosféry. Každopádně jako úvod to špatné není, ta slabší část alba teprve přijde.

Pro následující tři čtvrtě hodinu (do které nepatří závěrečná skladba, jež si zaslouží vlastní povídání) hrají Dream Theater svojí klasiku rozprostřenou po sedmi skladbách střední délky. Technika je zde klasicky na prvním místě, ačkoliv James LaBrie nehraje v druhé housle a zejména většina refrénů se mu tentokrát hodně vydařila. Sóla všech přítomných nástrojů jsou oslnivá, jako ostatně vždy, možná s tím rozdílem, že je ještě o něco větší důraz kladen na klávesy Jordana Rudesse. “The Enemy Inside” je velmi melodická a rychlá skladba s povedeným refrénem i sólem, “Enigma Machine” zase instrumentálka, která potěší všechny příznivce technické hudby. Něco pozitivního by se dalo říct o každé z písní, možná s drobnou výjimkou balady “Along for the Ride”, které prostě nedokážu potemnělou náladu uvěřit (byť vyloženě špatná také není) a laciné “The Looking Glass”, jejíž ústřední motiv jako by si Dream Theater vypůjčili od nějaké průměrné kopírky Rush z přelomu 70. a 80. let. Jako vždy to však zachraňuje alespoň povedený a okamžitě chytlavý refrén.

Problém není v jednotlivých písních, ale v celku, který tvoří. Album mi jednoduše nepřišlo nijak zvlášť zábavné poslouchat celé v jednom kuse, nejsou zde žádné jednoznačně skvělé nápady pro udržení pozornosti, naopak je zde jen minimum odlišností mezi skladbami, což je dojem, kterým na mě alba Dream Theater dosud nikdy nepůsobila, případně to nebylo tak intenzivní. Změna nastane až se závěrečnou “Illumination Theory”, která se svou dvaadvacetiminutovou délkou zaujímá necelou třetinu celého alba. Kapela v ní nejdříve během sedmi minut ukáže všechny své charakteristické znaky, aby následně dala prostor osvěžující ambientní vsuvce a symfonickému orchestru. Zejména část s orchestrem, stavěná výhradně na smyčcových nástrojích, je velice příjemná, byť se nemůžu zbavit dojmu přehnané inspirace filmovými soundtracky a dokonce jako bych poznával několik motivů, ačkoliv žádným velkým fanouškem Hollywoodské tvorby či jejího hudebního doprovodu nejsem. Každopádně je to poprvé na albu, kdy ze mě Dream Theater vyždímají alespoň nějaké emoce. Basová linka však poměrně rychle signalizuje návrat kapely ke kormidlu a závěrečných deset minut pak Dream Theater tvoří to, co jim jde nejvíc – oslnivé technické orgie, které je pro tentokrát radost poslouchat. Už dlouho se tak nemohu zbavit dojmu, že opravdu dlouhé kompozice jdou americké šestici nejlíp.

Musím se však na závěr ještě jednou vrátit k hlavnímu problému, který zde vidím, tedy přílišné lpění na stále stejném receptu, přestože jsou Dream Theater natolik schopní kuchaři, aby ho dokázali alespoň lehce pozměnit. A tak by mě zajímalo, jak se Dream Theater vlastně liší od všech těch kolovrátkovitých kapel, které tu tak často kritizujeme? Co je odlišuje od Amon Amarth, Manowar nebo třeba Megadeth? Že je jejich žánr sofistikovanější či posluchačsky náročnější? Že je jejich schopnost psát hudbu o řád lepší? Obojí je každopádně pravda, ale to nemění nic na skutečnosti, že by Dream Theater potřebovali změnu. Jinak totiž skončí jako karikatury své vlastní velkolepé minulosti a to by bylo myslím docela škoda. Vše ostatní totiž vypilovali k dokonalosti. Proti hráčským schopnostem a čitelnosti produkce není co namítat (snad jen bicí by mohly znít přirozeněji a méně strojově). Po skladatelské stránce jde však o drobné zklamání, a musím podotknout, že v mém případě již druhé v řadě.

Druhý pohled (Kaša):

Na svém eponymním albu Dream Theater jen podtrhují sestupnou tendenci posledních čtyř počinů. Portnoy, nePortnoy, jejich alba už prostě nemají takový ten šmrnc, jakým se naposledy pyšnilo “Octavarium”. Rozhodně si tak nemyslím, že by to bylo odchodem legendárního bubeníka, kterému se Mike Mangini prostě nevyrovnaná a působí na mne spíš jako hráč, jenž si odbouchá svoje a snaží se zas tak moc nevyčnívat. Škoda, protože jsem předpokládal, že po minulém albu se pořádně projeví, když se tentokrát zapojil i do skladatelského procesu, nicméně nestalo se tak. Ale k věci. Líbí se mi fakt, že se Dream Theater rozhodli trošku zjednodušit své skladby a vsadili na přímočařejší postupy, ale už i tuhle cestu v minulosti zvládli lépe (viz “Octavarium”). Celkově tomu chybí nápady, ze kterých by mi spadla brada. Technické instrumentální finesy už nemají pověstný “wow-efekt” a dokonce mi občas kazí výsledný pocit. Instrumentální “Enigma Machine” tak působí zbytečným dojmem a na album se dostala nejspíš jen jako protipól ke sladkým “The Looking Glass” a “Along for the Ride”. Závěrečná předlouhá “Illumination Theory” mě baví snad prvních pět minut, pak se popustí uzda Rudessově zálibě v orchestracích a Petrucciho kytarové onanii, nicméně na jeho obranu musím dodat, že v minulosti už se předváděl mnohem víc a dá se to bez úhony vydržet. Ale na tak dlouhou stopáž skladba nemá.

Z povedených kompozic vyzdvihnu metalovou “The Enemy Inside” a melodickou “The Bigger Picture”, která s každým poslechem roste. Protože se totéž nedá říct o dalších skladbách, tak nemůžu být spokojený. A to mám některá z alb Dream Theater opravdu rád, to jen, aby bylo jasno, že nejsem proti této partě nějak zaujatý. Pokud však budou pánové pokračovat v této formě, tak příště radši vynechám a počkám si spíš na Symphony X. Avšak konec spekulacím. V případě “Dream Theater” bych se nebál vyřknout hned dvě bodová hodnocení, každé z jiného úhlu pohledu, dle toho, jak se na desku dívám. Čistě subjektivně je to standardně odvedené řemeslo, nicméně spíš než jako dobrá deska natočená ze setrvačnosti, působí jako technickou dokonalostí a načančaností zakrytá nuda, takže bez soucitu 4/10. Pokud se na desku podívám co nejvíc objektivně, tak nelze přehlídnout, že skladby jsou šikovně poskládané, větší písničkovost se celkem bez problémů kloubí s progresivními postupy, muzikantské výkony jsou samozřejmě bezproblémové a celé je to velmi profesionální album, takže slušných 6/10. Pravda bude samozřejmě někde uprostřed, takže jednoduchou matematikou si můžete spočítat, jak že se mi novinka Dream Theater (ne)líbí.
Kaša