Země: Velká Británie Žánr: doom metal Datum vydání: 29.9.2014 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Incense for the Damned 02. Time to Die 03. I Am Nothing 04. Destroy Those Who Love God 05. Funeral of Your Mind 06. We Love the Dead 07. SadioWitch 08. Lucifer’s Slaves 09. Saturn Dethroned Hodnocení: Kaša – 7,5/10 Atreides – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jestli se v souvislosti s britskou doom metalovou legendou Electric Wizard a jejich nadcházejícími alby dá něco říct, tak jsou to dvě věci. Už předem můžete říct, jak bude jejich deska znít, protože tahle čtveřice se drží té své zadumané tryzny tak pevně, jak jen to je možné. Jakákoli invence není na pořadu dne ani v případě jejich osmého studiového počinu, který nese název “Time to Die”. To však není na škodu, protože jestli se člověk může na některou doomovou kapelu ve všech ohledech spolehnout, tak jsou to (mimo jiné) tito nositelé odkazu debutového alba Black Sabbath. No a ta druhá, pravděpodobně ještě důležitější věc, která mne v souvislosti s Electric Wizard napadá, je, že za celou svou kariéru, která započala zkraje 90. let, nevydali vyloženě špatné album a udržují si takový svůj klasický standard, který je ovšem v porovnání s žánrovou konkurencí zatraceně vysoký, takže jsou jejich alba očekávána velmi netrpělivě.

A přesně tak to bylo i v případě letošní porce nové muziky, “Time to Die”. Samozřejmě, že jsem nečekal žádné stylové úkroky, ale pravidelně se těším, až si budu moct pustit ten jejich doom plný okultismu a neklidné, velmi pomalé a uhrančivé atmosféry. Ta je umocňována hororovými či satanisticky laděnými lyrickými náměty, které se občas vypořádávají i s tématem drogové závislosti, což je na novince případ hned úvodní deprese “Incense for the Damned”, v níž chybí jen psychedelické kytarové ozvěny, které by podtrhovaly repetitivní přednes textu “We wanna get high before we die” v samém závěru tohoto úvodního majstrštyku.

S klidným srdcem můžu říct, že kdo už někdy slyšel některé z klasičtěji pojatých doom metalových alb, tak by měl mít jasno, co od “Time to Die” a vlastně od kteréhokoli předdchozího alba Electric Wizard očekávat. Jasně, jednou je výsledek o trochu lepší (“Dopethrone”), jindy zase méně výrazný, což je případ předchozího “Black Masses”, ovšem stavební kameny v podobě husté a pomalé atmosféry jsou stále neměnné.

Když už jsem zmínil onu až depresivní atmosféru, tak je nutné říct, že se o ni stará hlavně nekonečné opakování pomalých kytarových riffů, jež v sobě pod tím zkresleným zvukem skrývají špetku bluesových kořenů a krásně bublající baskytara, která má na konečný sound snad ještě větší dopad než ony kytarové linky dvojice Jus Oborn a Lizy Buckingham, která se od svého příchodu do kapely rychle zabydlela a jejíž spolupráce s hlavním mozkem Electric Wizard je album od alba rozpoznatelnější. Jejich kytarové toulky historií jsou i navzdory jasné orientaci směrem k minimalismu jedním z nejsilnějších prvků. Citace klasických postupů ve stylu Tonyho Iommiho z Black Sabbath je zřejmá, nicméně už mají takový ten svůj zvukový háv, takže když spustí kvílivé kytarové sólo v “We Love the Dead”, tak na mě dýchne atmosféra alb předešlých a okamžitě se mi vybaví jejich majstrštyk v podobě geniálního “We Live” a příkladně kytarová práce v titulní kompozici.

I přes hodinovou stopáž a hodně pomalá tempa však není “Time to Die” počinem nudným a nezáživným. Posluchačům, kteří doom metal mají rádi, nic takového vysvětlovat nemusím, protože vědí, že tyhle desky jsou o atmosféře, o schopnosti čapnout posluchače do svých spárů a provést jej deštivými britskými bažinami, od nichž tyhle kapely získávají tu utahanost ještě před samotným vznikem, protože snad žádná doom metalová krajina není tak rozpoznatelná jako právě Anglie. Pro ty, kteří doom metalu zrovna neholdují, bych toto album v žádném případě nedoporučil jako pomyslný začátek vzájemného vztahu, protože “Time to Die” není na poslech zrovna nejjednodušší počin. On už pohled na seznam skladeb, jenž se při devíti položkách ustálil na více než hodinové hranici, neznačí posluchačský zážitek rovnající se jízdě na horské dráze. Tady se nikam nespěchá. Bicí jsou tak minimalistické a pomalé, jak jen to jde, a třeba polovina “Lucifer’s Slaves” je v tomto asi nejlepší ukázkou, že i to málo má pořádnou hloubku.

Má vůbec smysl nějak přibližovat jednotlivé písně a z každé vyzdvihovat nějaký moment, aby bylo jasné, že těch opravdu mňamózních, na nichž si styloví nadšenci smlsnou, je na “Time to Die” hodně? Já myslím, že ne. Zaprvé bychom tady opravdu dlouho, protože popisovat detailně desetiminutové opusy jako “Incense for the Damned” a “I Am Nothing”, které jsou spolu s kratší rockovou “SadioWitch” a démonickou “Lucifer’s Slaves” vrcholy počinu, je běh na dlouhou trať, a zadruhé je tohle jeden z těch případů, kdy je nutné zvednout zadek a album si pustit. Tedy, co si budeme říkat, tohle by bylo aplikovatelné na každou desku, jenomže zatímco některá alba lze celkem slušně přiblížit, tak pro pochopení “Time to Die” je nutné do něj vložit nemalé množství úsilí a času.

Zjednodušeně řečeno lze povídání zakončit konstatováním, že Electric Wizard natočili desku, kterou od nich každý čekal a která si nic nezadá s předchozími zářezy, takže potud je všechno v pořádku. Pokud se bojíte toho, že stejný vtip už na osmý pokus nemusí fungovat tak dobře jako v prvních třech případech, tak na tyhle pochyby rychle zapomeňte. “Time to Die” je důkazem, proč se tato parta celkem rychle stala jedním z předních představitelů doom metalového řemesla. Za takhle vyspělý materiál by se totiž nemusela stydět ani ta nelegendárnější jména.

Další názory:

Electric Wizard pořád umí, o tom žádná. Ostatně, kdyby ne, dávno na ně sedá prach, což se naštěstí neděje, i když pořád hrají to svoje a nijak se nemění. Co vám budu povídat, i přesto, že jsem se k poslednímu “Black Masses” doposud nedostal, protože jsem se zasekl u tvorby z přelomu tisíciletí, dalo se očekávat, s čím Britové na “Time to Die” přijdou. Jenže když vedle sebe postavím starší tvorbu (třeba “Dopethrone”) a novinku, už mi to zkrátka nepřijde zdaleka tak usazující, jak by mohlo být. První polovina v čele s titulkou a výbornou “I Am Nothing” mě baví, ale jak se album přehoupne do druhé části, už to zkrátka tak slavné není a u dojezdu usínám nudou, a to i přesto, že předposlední “Lucifer’s Slaves” není špatná skladba, jen prostě nemá dost síly na to, aby v závěru dostatečně vynikla. Neříkám, že by Britové na svém receptu měli něco vyloženě měnit, ona tajemná, drogami nasáklá esence, kterou jsem si na nich zamiloval, tu je pořád v jádru přítomná. Jen těch kulervoucích nápadů, které člověku lámou vaz, na “Time to Die” v porovnání se starší tvorbou už tolik není. V kontextu scény můžu mluvit o solidním počinu, a kdyby “Time to Die” bylo první deskou, kterou od Electric Wizard slyším, asi bych hodnotil stejně nebo i výš než kolega nade mnou. Na poměry kapely jde však o slabší nadprůměr.
Atreides