Země: Polsko Žánr: thrash / death metal Datum vydání: 13.11.2014 Label: Arachnophobia Records Tracklist: 01. Cross Meant Death 02. When Demons Call 03. Prometeus 04. Diabeł 05. Four Demons of Apocalypse 06. Onslaught (Power from Hell) [Onslaught cover] 07. Bloody Emperor 08. Evil Machine 09. Die Hard [Venom cover] 10. Jerusodoma Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Godz ov War Productions

Další banda z polského města Bělostok, kterou recenzuji. Před nedávnem to byli Incarnated, kteří mají v určitém ohledu v nahrávce Evil Machine s názvem “War in Heaven” také prsty. Album sice vyšlo již v loňském listopadu, ke mně se ovšem dostali až v současné době. Vznik kapely se datuje k roku 2004 a samotná nahrávka začala vznikat o rok později, aby byla dokončena za sedm let, tedy na začátku roku 2012. Jak vidno, bylo to tedy dost zdlouhavý proces a Evil Machine prošli studiem Bloodline Roberta Piercsinskeho z Incarnated, kde nahráli kytary a bicí. Basu a vokály nahráli ve studiu Studnia a mixáž proběhla ve studiu Hertz. Většina z těchto studií má za sebou práci se známými jmény (nejenom) polské extrémní scény.

Kapelu netvoří žádná ořezávátka, v životopisech členů se skví jména jako Dead Infection, Vader, Hate. Stejně tak je tu celkem bohatý výčet hostů, tu se setkáte s Peterem (Vader), Cezarem (Christ Agony) či současným kytaristou Behemoth, Sethem. Důvodem, proč zabralo nahrávání tolik času, bylo především to, že pro zúčastněné nejde o regulérní kapelu v pravém slova smyslu. Chtějí svou nahrávkou vzdát hold osmdesátkovému death/thrash/black metalu, čili čistě nostalgické dílo. Že jde především o připomínku dob minulých, je zjevné z obalu, názvů skladeb či samotných promo fotek kapely. Celkovému dojmu je podřízen i zvuk. Nemluvě o dvou coverech. Nepředělaly se skladby nikoho menšího než thrashových nestorů Onslaught a legendárních Venom.

Sound je skutečně chrastivý a připomíná spíš demáč než skutečnou dlouhohrající desku a je pro mě i celkem s podivem, že takový zvuk lze ještě v moderních studiích vytvořit. Rozhodně nic pro milovníky moderní vycizelované produkce, tohle bude oslovovat opravdu především staromilce či posluchače navyknuté i na prasáčtější zvuk. Těžko říct, zda se mi ten zvuk zamlouvá, nebo ne, přece jen přes tu dobu, kterou na tom strávili, bych čekal něco jiného, tohle mohlo zabrat mnohem méně času. Na druhou stranu se k jejich hudbě podobná zvuková hradba hodí.

Nelze čekat technické finesy nebo výrazné melodické výjezdy. Všechno je tu postavené především na nonstop riffáži a chorobném vokálu. Přestože úvodní flákota “Cross Meant Death” vypálí jak vystřelená z kulometu letadel na přebalu, brzy se zlomí spíše do středního tempa, které je asi nejvýraznějším tahounem desky. Pravda je taková, že nejrychlejším flákem je ve finále cover Onslaught. Nechybí ani výrazně pomalá doomová tempa, která však patří k těm nejméně zajímavým momentům desky. Především pokud mluvím o titulní “Evil Machine”, jež se táhne jako smrad a ke konci už znechuceně hledím na hrací čas skladby, nedočkavě očekávajíc její konec.

Nemůžu říct, že by šlo o amatérsky odvedenou práci, přece jen celá parta má za sebou bohaté zkušenosti. Musím ale přiznat, že podobně střednětempý death metal mě nemá moc šanci zaujmout, tohle se dělalo už před více než 20 lety a pořád jsou kapely, které se tohoto kopyta drží a dělají to prostě lépe než Evil Machine. Pro mě poslouchatelná, byť nepříliš zajímavá nahrávka.

Další názory:

Evil Machine je parta plná zkušených muzikantů, takže by člověk klidně i mohl očekávat, že “War in Heaven” bude přinejmenším solidní nahrávkou. Což o to, budeme-li se bavit o zručnosti, je to v pohodě a je z toho na hony cítit příslušnost ke staré škole, což je jistě pro mnohé plus (a abych upřímný, pro mě vlastně taky). Jenže aby deska opravdu fungovala, to by se Evil Machine nesměli utápět ve změti stěží průměrných riffů, jejichž nezáživnost je ještě umocněna tím, že vám každý z nich budou Poláci mlátit o hlavu po celou písničku bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění. V některých případech (třeba “Four Demons of Apocalypse”) to jde až tak daleko, že bych se to nebál nazvat prachobyčejnou odrhovačkou – a vzhledem k tomu, že tenhle výraz si většinou schovávám jen pro agro metaly, tak jistě uznáte, že to už je vážné. Co si budeme povídat, když je tím suverénně nejzáživnějším songem na albu cover od Venom, tak je prostě někde něco špatně. A to jsem se na ten poslech vlastně i těšil…
H.