Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 10.10.2014 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Black 13 02. Blood In, Blood Out 03. Collateral Damage 04. Salt the Wound 05. Body Harvest 06. BTK 07. Wrapped in the Arms of Rage 08. My Last Nerve 09. Numb 10. Honor Killings 11. Food for the Worms Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Začněme klasicky zeširoka tvrzením, že zámořským thrashovým legendám Exodus se v uplynulé dekádě nevedlo zas tak zle. Počínaje jejich návratovým albem “Tempo of the Damned” si následné počiny u kritiků i fanouška nevedly úplně marně. Jasně, nějaké výtky se vždycky našly a nejsilněji byly slyšet u příležitosti vydání “Shovel Headed Kill Machine”, které nefungovalo tak, jak by mělo, ale třeba poslední dvě alba “Exhibit” série, “The Atrocity Exhibition… Exhibit A” a “Exhibit B: The Human Condition”, byly velmi dobré ukázky exodusovsky neurvalého thrash metalu pojatého v rozmáchlejším stylu, protože pětice kolem Garyho Holta se nebála ani delších kompozic blížících se deseti minutám hrací doby. S novicem u mikrofonu, jehož se chopil do té doby neznámý Rob Dukes, kapela opět začala nabírat jistotu a vše tak vypadalo takřka idylicky.

Ovšem až do začátku letošního roku, kdy řady kapely opustil právě křikloun Rob Dukes, jemuž spousta skalních fanoušků nikdy nepřišla na jméno, protože nikdo jiný než Steve “Zetro” Souza pro ně do Exodus nepatřil. Pokud budu mluvit za sebe, tak já proti němu nic neměl. Živelný, nebezpečný a hlavně ve všech momentech naprosto nesmlouvavý vokalista se do kapely hodil opravdu parádně a jeho odchod mě trošku zamrzel. No, a kdo že to nastoupil na jeho místo? Právě legendární Steve Souza se stal (staro)novým vokalistou, což bylo minimálně překvapivé, zvlášť když si vzpomenu na opakované výroky Garyho Holta na adresu Zetra a ujišťování, že jeho návrat do kapely není do budoucna možný. Totéž ale říkali i Anthrax o Belladonovi, Slayer o Lombardovi, Megadeth o Ellefsonovi a vždy se ledy pohnuly a staré křivdy byly zapomenuty.

Minimálně z tohoto ohledu se tak “Blood In, Blood Out”, jak zní titul nového alba, stalo okamžitě jedním z nejočekávanějších thrash metalových titulů letošního roku. Poslední album Exodus se Zetrem u mikrofonu dopadlo zatraceně dobře a málokdo se obával vyloženého průseru, protože Holtova parta skladatelsky stále umí, a když se jejich thrash metal nabrousí Souzovým ječákem, tak je na úspěch už předem zaděláno. K novince jsem se i přesto rozhodl přistupovat střídmě, protože jsem se chtěl vyhnout tomu, že čisté fanouškovské nadšení zasklí případné nekvality počinu, nicméně jakmile jsem album poprvé pustil a po pomalém rozjezdu to kapela v “Black 13” rozjela, tak mě měla na své straně. Z kapely je cítit velké nadšení, a přestože album nevyniká z řady těch předchozích zvukem Andyho Sneapa, jenž už s kapelou dělá dlouho, tak se mi líbí ten staronový entuziasmus, jenž ze skladeb srší. Kvituji i zkrácení stopáže, kdy se sice nahrávalo až k za hranici jedné hodiny, ale skladby jsou živelnější a přímočařejší, takže i když se některá zastaví za značkou šesti minut, tak to není ke škodě věci.

Pokud by se “Blood In, Blood Out” dalo nějak charakterizovat, tak by mu sedělo přízvisko klasické, případně sázka na jistotu. Ačkoli působí oproti předchozí předimenzované riffové rubanici barvitěji, tak přesně takhle jsem si novinku Exodus se Zetrem u mikrofonu představoval. Neříkám, že je špatně, když jsem dostal to, co jsem čekal, ale lehkým překvapením nikdy nepohrdnu. “Blood In, Blood Out” překvapí snad jen tím, že se posluchač dočká hostů, kdy tím nejzvučnějším je Kirk Hammett z Metallicy, ovšem jeho kytarové přispění v “Salt the Wound” bych bez upozornění ani nepoznal, kdežto účast Chucka Billyho (Testament) v “BTK” už jistý smysl má, protože vokální spolupráce se Zetrem, kteří se důvěrně znají z Dublin Death Patrol, funguje i v tomto případě. Jen škoda, že Billy nedostal mnohem víc prostoru.

Asi jako každé album pod hlavičkou Exodus, i zde se nachází skladby, které v kontextu desky zapadnou, což je v případě novinkové kolekce méně výrazná dvojice “My Last Nerve” a “Numb”, díky nimž je závěr malinko slabší, ovšem jedním dechem musím dodat, že to nejsou kousky, jež by se nedaly snést, jen mě jejich poslech netěší tak moc jako třeba v případě famózní skladby titulní nebo závěrečné drtičky “Food for the Worms”, která umí i zpomalit a sama sebe pasuje do role nejprogresivněji laděného kusu “Blood In, Blood Out”. Právě skladba titulní je přesně tím válem, jenž tvorbu Exodus charakterizuje asi nejvíc. Rychlá, nesmlouvavá jízda, která však nespadá do kategorie hloupé řezničiny, jak se to Holtovi občas v minulosti podařilo. Skvělý Souza má vyřídilku jako málokdo (napadá mě jen Tom Araya ze Slayer) a jeho kadence je (nejen) v tomto kousku dechberoucí. Pomyslný vrchol přichází s úderným refrénem, kde se nic nevymýšlí a sborovým vyřváváním titulu skladby je vyřčeno vše, co posluchač potřebuje k tomu, aby si při poslechu namohl krční svalstvo. Takový ten hitovější typ skladeb zastupuje ještě zmíněná “Salt the Wound”, v níž se po úderném úvodu trochu zpomalí a svou přehlednější strukturou platí za logickou volbu jedné z prvních ochutnávek z desky.

Ačkoli Exodus většinu hrací doby se nad ničím nepřemýšlí a skladby uhánějí v klasickém thrashovém kvapíkovém rytmu, tak můžu s klidným srdcem říct, že poslech “Blood In, Blood Out” není nudnou záležitostí. Většina skladeb splňuje nároky hudby, jež se může na přebalu pyšnit titulem Exodus, takže příkladně našlapaná “Collateral Damage” nebo delší “Body Harvest” a “My Last Nerve” jsou velmi dobré ukázky toho, jak má dělat thrash metal velká kapela, která už evidentně čerpá ze své minulosti. Nesmlouvavě, avšak chytře poskládaná, aby měl posluchač v každé skladbě pocit, že dostává to nejlepší možné. A to se Exodus povedlo. Nikdo nečekal progresivní hody, ale skvěle odsýpající thrash a toho je na placce dostatek. Osobně se mi hodně zalíbila jako dynamit našlapaná “Wrapped in the Arms of Rage”, jež snad jako jediná alespoň vzdáleně ctí proklamované punkové vlivy, kterými se Holt v propagačních rozhovorech tolik oháněl.

Musím říct, že před začátkem letošní thrashové sezóny bych si vsadil v souvislosti s aspirantem na thrashové album roku spíš na Overkill a jejich “White Devil Armory”, nicméně návrat Exodus ve mně rozdmýchal thrashové nadšení ještě víc. Ne, že by “Blood In, Blood Out” bylo převratným albem, jemuž zbytek dosavadní početné diskografie Exodus koukal na záda, ale už dlouho jsem se u žánrové nahrávky tak dobře nebavil. Samozřejmě se nabízí přímé srovnání s druhým počinem, na němž se letos Souza činil, jímž je druhá deska skoro-rodinného podniku Hatriot, “Dawn of the New Centurion”, který nakonec novince Exodus nestačí jen o chlup. Opravdu skvělá nahrávka, jež není pouhým řemeslně odvedeným standardem, jakým bych od časově vytíženého Garyho Holta očekával, ale ten se vytáhl a na novinku nacpal asi opravdu jen to nejlepší, čeho je aktuálně schopen, takže za mě spokojenost.