Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 5.6.2012 Label: AFM Records / Candlelight Records Tracklist: 01. The Industrialist 02. Recharger 03. New Messiah 04. God Eater 05. Depraved Mind Murder 06. Virus of Faith 07. Diffrence Engine 08. Disassemble 09. Religion Is Flawed Because Man Is Flawed 10. Human Augmentation Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

S Fear Factory je to jako na houpačce. Lepší alba střídají slabší a vzhledem k tomu, že tenhle vzorec je na jejich tvorbu aplikovatelný od dob “Obsolete”, tak bych papírově neměl od “The Industrialist” čekat kdovíjaké zázraky, ale já mám pro tuhle industriální mlátičku slabost, a proto jsem tak nějak doufal, že se nové album povede. Bohužel jsem hned po prvním poslechu musel přiznat, že osmý studiový zářez Fear Factory nijak nevybočuje z šedého průměru slabších desek, jako byly svého času “Transgression” či “Digimortal”. Před vydáním novinky bandu opustili, či byli odejiti, Gene Hoglan a Byron Stroud, přičemž se jedná o obrovskou škodu, protože oba jmenovaní svým nástrojům vládnou víc než mistrně, a přestože odchod Strouda na první poslech není tak patrný jako ten Hoglanův, tak se rozpadla asi ta nejsilnější sestava, která se kdy ve Fear Factory sešla. Místo Strouda se na “The Industrialist” chopil baskytary kytarista Dino Cazares a bubeníka nahradil bicí automat, kterého programoval John Sankey – ten se nakonec stal novým bubeníkem.

Každý, kdo už někdy slyšel Fear Factory, si může udělat úplně jasnou představu, jak “The Industrialist” zní. Trošku škarohlídsky by se dalo říct, že všechna alba v jejich diskografii znějí v podstatě stejně s tím, že jediný rozdíl, který způsobí, že se ze špatné desky stane povedená je, zda mají jednotlivé songy takový tah na branku, aby na ploše nějakých padesáti minut nezačala deska nudit, což je u takhle úzce vyprofilovaného hudebního zaměření úkol nelehký. Na posledním “Mechanize” se sešly povedené skladby ověnčené skvělými sekanými riffy, vynikajícími bicími mistra Hoglana a dokonce Burton C. Bell byl v dobré formě, a to jak v ostřejších, tak melodičtějších pasážích. Na “The Industrialist” je všechno v tomto ohledu v naprostém pořádku. Strojově přesná rytmika a riffování s industriálním odérem a občas se do toho vloží svým nezaměnitelným melodickým zpěvem Burton. Bohužel se ve druhé polovině alba ukazuje, že desce docházet dech, skladby samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale díky určité kolovrátkovosti je dost obtížné je od sebe nějak oddělit a zabránit tak pachuti nezáživné hudební koláže, u jejichž poslechu jsem se nebavil a nedokázal udržet pozornost.

Nebyli by to Fear Factory, kdyby se na album nedostalo několik opravdových pecek, které “The Industrialist” sice nedotáhnou až do vítězného finále, ale alespoň díky nim kapela neskončila někde v půlce trati. Hned na první poslech mě zaujala úvodní “The Industrialist”, která má o něco pomalejší rozjezd, ale o to intenzivněji pak působí ve zbytku své šestiminutové stopáže. Parádní sekaný riff, dvoukopáková palba a charakteristický Burton C. Bell jsou taková poznávací znamení, že nemáte šanci si Fear Factory s nikým splést. Přiznám se, že jsem měl docela strach, když jsem se před vydáním dočetl, že bicí obstará automat, protože i když jsou alba, na kterých to poznat nejde a občas to atmosféře pomůže (což by se dalo čekat do jisté míry u Fear Factory, jejichž bicí vždy zněly dost počítačově až mechanicky), tak se nejedná o žádný průser, jako byl svého času například u “Remains” od Annihilator. Je fakt, že Genea Hoglana ani Dannyho Herreru, který do toho v kapele mlátil ještě před ním, nic nenehradí a třeba v práci s činely je to sakramentsky poznat, tak bych i přesto toto neviděl jako důvod proč album odstřelit, že se z něj vytratila lidskost a podobné žvásty, jak jsem kdesi četl.

Další peckou je jako první singl uvolněná “Recharger”, která je typickou koncertní tutovkou a skladba se ihned zařadí mezi největší hity skupiny. Agresivní sloky postavené na jasném a úderném škrkaném riffu a nasraným Burtonem, který se v refrénu změní z uřvané bestie v melodického anděla, jsou největší devízou písně. Zrovna v “Recharger” se refrén velice povedl a dlouho jsem si ho cestou do práce po ránu prozpěvoval. Totéž platí o odlehčené “New Messiah”. Přestože jsem o druhé půlce alba mluvil o jako relativně slabší či nezáživnější, tak se našla jedna výjimka, a sice “Disassemble” s parádní rytmikou. Naopak jako naprostý krok vedle hodnotím závěrečnou industriálně ambientní “Human Augmentation”, kterou jsem při asi deseti posleších nikdy neslyšel pořádně do konce. “Final Exit” z “Mechanize” – jo, to byl panečku závěr; tohle je spíš utrpení.

Snažil jsem se vyzdvihnout ty lepší stránky alba, protože když se to vezme kolem a kolem, tak ono není zas tak moc co kritizovat. Technicky je všechno vyšperkované na jedničku s hvězdičkou, typický cover nepřekvapí ani neurazí a řada skladeb má dost hitové ambice. Věřím, že mnoho posluchačů bude “The Industrialist” velebit jako další z řady povedených alb této legendy. Ale vzhledem k tomu, že skladby nefungují při poslechu jako celek, což nečiní “The Industrialist” o nic povedenějším albem než posluchačsky přístupnější “Digimortal” a nedotažené “Trangression”, tak nemůžu při hodnocení sáhnout výš než pro průměrné hodnocení.

Další názory:

Ne, že by se mi “The Industrialist” nelíbilo, to ne, ba právě naopak, samotné jednotlivé skladby jsou super – muzika opravdu řeže, rytmika je mechanicky přesná, atmosféra chladně odlidštěná a industriální, občas ji pročísne čistý vokál Burtona C. Bella – přesně tohle já od Fear Factory očekávám. Má to ovšem jeden malý háček – zatímco jednotlivě songy fungují, dohromady jako téměř padesátiminutová deska to už takovou sílu nemá. Na svědomí to má fakt, že je “The Industrialist” nahrávka poněkud jednotvárná, díky čemuž již tak ve své polovině začíná malinko nudit, byť ve svém jádru není špatná. V podstatě se mi “The Industrialist” líbí, ale toto docela nepříjemné negativum mu dost ubírá na kreditu. Jinak ale více než slušná práce. Vrcholem je pro mě osobně poslední regulérní pecka “Disassemble”.
H.

Poslední album “Mechanize” představovalo ze strany Fear Factory jasný návrat do formy a možná i proto jsem několik prvních poslechů “The Industrialist” doslova protrpěl. U Fear Factory mám zásadní problém s nedostatkem originality. Zdá se, jako by Dino před dvaceti lety vymyslel jediný riff, a ten od té doby nesmí chybět v žádné jeho skladbě. Náznaky opakování se se na “The Industrialist” objevují také ve zpěvu, některé linky jako by pocházely z předchozího alba a změny proběhly jen na úrovni textů. Když však přenesete přes srdce skutečnost, že se Fear Factory opravdu nikam neposunuli, a to ani o píď, zjistíte, že “The Industrialist” není úplně špatné album. Nelze mu upřít šikovné proplétání chytlavých refrénů s precizně dávkovanou agresí, ani jisté náznaky hutné atmosféry. Líbí se mi jak odlehčenější písně (“Virus of Faith”), tak i tvrdší skladby (“Difference Engine” se svým skvělým nástupem budiž nejlepším příkladem). Nevadí mi ani závěrečná “Human Augmentation”, i když ve skutečnosti ji většinou nedoposlouchám do konce. Na famózní “Final Exit”, jež skvěle uzavírala album “Mechanize”, však tento čistě ambientní pokus nemá. Fear Factory se zasekli v kruhu, a přestože tentokrát jsem jim to ještě sežral, příště už bych chtěl slyšet něco trochu jiného.
Zajus