Země: Francie Žánr: metalcore Datum vydání: 16.2.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Barely Legal 02. Bury the Hatchet 03. Molten Lava 04. Nutshot 05. Queen of Clubs 06. RHB 07. Trucker Hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Fight for Ashes

Víte, říkal jsem si, že si finální verdikt nad “When Passion Goes Fashion” nechám logicky na konec recenze, ale v tomto případě udělám výjimku, protože se mi to prostě hodí do úvodu. Album je to totiž těžce průměrné, stejně jako samotní Fight for Ashes. Neříkám, že jsem od kapely, která se hrdě hlásí k metalcorovému hnutí, čekal vyložené zázraky, ale ta deska prostě na všechny smrdí průměrem, že nemám vůbec chuť se jí nějak přehnaně zabývat. Ptáte se na důvod? Z fleku bych vyjmenoval tucet kapel, které hrají v podstatě úplně totéž a které úplně totéž dělají s mnohem větší grácií. A to se nepovažuji za vyloženého příznivce tohoto hudebního stylu, takže si myslím, že člověk, jenž je jen trošku posluchačsky zběhlejší, by těch part vysypal z rukávu ještě třikrát tolik. Ale zpět k Fight for Ashes.

Tato francouzská pětice vznikla v roce 2010 a první studiové zkušenosti na sebe nenechaly dlouho čekat, protože už za rok vyrukovala s pětiskladbovým EP “One Way Escape”. Nyní, po třech letech, je tady debutové plnohodnotné album “When Passion Goes Fashion”, na kterém najdeme o pouhé dvě skladby více a s osmadvacetiminutovou stopáží jsem se tak těšil na úderné, prdel nakopavající album plné ostrých kytar, breakdownů, chytlavých refrénů a hlavně povedených skladeb jako takových. Myslím, že ty žánrově standardní postupy by tam byly, o tom žádná, ale samotné písně už na tom moc dobře nejsou. K čemu je mi nasraný a variabilní zpěvák Tapo, škrkající kytary dvojice Fari a Duff, přesná a místy pěkně divoká rytmická sekce Tony G a Daim, když od úvodní “Barely Legal” k závěrečné “Trucker” se tyto jinak úplně pohodové motivy spájí dohromady způsobem velmi průhledným a nijak uhrančivým. Líbí se mi, že se v několika momentech čerpá z odkazu legendární Pantery, kterou nelze přeslechnout, protože některé momenty jsou groovem hodně nasáklé, ale těchto chvil není tolik, abych si mohl při poslechu Fight for Ashes mohl alespoň nostalgicky zavzpomínat.

Rozhodně se nehodlám pouštět do rozboru skladby po skladbě, protože bych se opakoval častěji, než je zdrávo. Místo toho si vyberu ty, které nejsou na poměry celé desky vůbec marné, a které jsem si nakonec oblíbil. No, oblíbil… nenudí mě. Líbí se mi předposlední “RHB”, v níž se mihnul jako host Fronz, tedy řvoun zámořských deathcorových Attila. Přiznám, že o tvorbě této party toho nijak moc nevím, protože slyšel jsem snad jedinou desku v době, kdy jsem tento styl hltal ve velkém, ale ten jeho vokál padne do písně úplně v pohodě a hlavně oživuje hudební náplň “When Passion Goes Fashion”, která už ke konci dost skomírá. Na tomto válu se mi líbí hardcore nádech, jenž je slyšet hlavně z houpavých kytarových záseků a početných doprovodných vokálů. Ten HC je sice úspěšně nabouráván hlubokým chropotem Tapa, jenž mě touto polohou nejednou mile překvapil, ale tohle je z mého pohledu asi nejlepší píseň desky (škoda jen dost stupidního textu).

Špatná není ani přímočará dvojka “Bury the Hatchet”, která si na nic moc nehraje a docela slušně šlape. Svou roli v tom hraje fakt, že především v “Bury the Hatchet” je zpěv o něco rozmanitější než ve zbylých kouscích. Tapo se snaží a tu si střihne až deathový chropot, tu zase klasický corový řev i ve vyšších polohách a v této písni dokonce něco, co se tváří jako pokus o melodický zpěv, ale není to takové to lepkavé sladisko, takže proč ne. Zbytek už mě nebere natolik, abych měl potřebu se o tom nějak šířit, protože upozorňovat na to, že jsou si jednotlivé záseky podobné jako vejce vejci, a že občas znějí jako prvoplánová snaha předvést na malé ploše co nejvíc (“Barely Legal” mi přijde jako hloupě slepená z deseti náhodných nápadů, které spolu dohromady vůbec nefungují), není to, v čem bych se vyžíval.

Ukončím to tedy konstatováním, že Fight for Ashes se mi netrefili do noty a že to, co běžně v rámci daného stylu považuji za obrovské výhody, je zde trestuhodným způsobem pohřbíváno neschopností vytvořit z toho jako celek fungující písně. Neříkám, že se “When Passion Goes Fashion” nedá poslouchat, to zase ne, ale kdybych se jí nemusel věnovat vyloženě kvůli recenzi, tak víc než jeden poslech jí za normálních okoností určitě nedaruji. Na to je moc velký průměr, který nemá čím omráčit.