Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 15.9.2015 Label: Dusktone Tracklist: 01. Amaterasu omikami Hrací doba: 41:02 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Dusktone

Vždycky jsme se tu s obrovskou radostí a škodolibostí posmívali takovým těm obskurním záležitostem typu viking metal z Brazílie, protože je to už ze své podstaty trochu nonsens. V dnešní recenzi to však bude trochu obrácené, protože se nebudeme bavit o neevropské skupině, která se zhlédla v typicky evropské stylizaci, nýbrž o evropské skupině, jejíž inspirace míří mimo Starý kontinent do úplně jiného kulturního prostředí. Dámy a pánové, seznamte se s „japonským“ black metalem z Itálie…

Na jednu stranu nějak nevidím, proč by se k Hanormale mělo přistupovat jiným způsobem než k vikingům z Jižní Ameriky, protože je to zdánlivě úplně stejný nonsens. Na druhou stranu, i přesto si tahle záležitost nějaké opovržení nebo výsměch nezaslouží, přičemž ten důvod je vcelku prostý – ta hudba je opravdu dobrá.

Hanormale je projektem italského muzikanta, jenž si říká Arcanus Incubus (věřte tomu nebo ne, ale skutečně nejde o jeho občanské jméno), což je poměrně činorodý chlapík, jehož portfolio už pár kapel čítá. Jeho asi nejznámějším působištěm jsou Mystical Fullmoon, s nimiž jsme se tu ostatně již v recenzích jednou setkali. Jejich poslední album „Chthonian Theogony“ mě však i navzdory svým objektivním kvalitám příliš nebavilo…­ naproti tomu Hanormale (resp. ta aktuální deska) je co do působivosti někde úplně jinde, až bych se nebál říct, že v tomhle případě vedlejší projekt vcelku hravě a na plné čáře přebíjí hlavní skupinu.

Pod hlavičkou Hanormale v minulosti vyšla jedna deska „Oni monogatari“, což se stalo v roce 2010. Až loni se Arcanus Incubus nadechl k druhému black metalovému výletu do Země vycházejícího slunce, jehož název zní „Amaterasu omikami“. I když… ve skutečnosti zní název desky „天照大御神“, nicméně mi snad odpustíte, když si v tomhle případě dovolím užívat radši přepisu do latinky.

Ať už ale budeme volit originální název nebo přepis do písma, které je nám ve střední Evropě přece jenom bližší, nic to nezmění na faktu, že „Amaterasu omikami“ je poměrně ambiciózní nahrávkou. Nachází se zde totiž jen jedna jediná kompozice, jejíž hrací doba se rozpíná na ploše 41 minut. To je samozřejmě docela neskromná stopáž, protože složení už jen desetiminutové skladby není jen tak, natožpak když se jedná to takovýhle kolos. Nicméně v případě „Amaterasu omikami“ (snad jste si nemysleli, že se ta píseň bude jmenovat jinak než to album, když je jen jedna) to není vůbec na překážku, protože se stále jedná o výtečnou záležitost.

Což je možná skoro až s podivem, jelikož „Amaterasu omikami“ je svým způsobem poměrně monotónní skladbou, především co se té black metalové složky týká. Takřka po celou dobu se totiž jedná o hradbu rychlopalebných bicích a nekonečného kytarového riffování, přičemž tyhle dvě věci poleví jen v několika málo vzácných zvolněních jako například v 10. minutě nebo ve 27. minutě. Black metalové vokály jsou vcelku nevýrazné, a ač se tu a tam ozvou, nijak zvlášť velkou pozornost nepoutají a jsou do celku zapuštěné takovým způsobem, že to z nich dělá spíše další nástroj.

Možná vás napadne, co na něčem takovém může být tak dobrého, když to takhle zní v podstatě celých 41 minut. Je to samozřejmě trefná otázka, ale snad na ni dostatečně odpoví jedna věc, kterou jsem až doposud záměrně zamlčoval, protože nějaké to drama čas od času nezaškodí. Ono s tou monotónností „Amaterasu omikami“ to totiž ve skutečnosti zas až tak žhavé není. Black metal je zde spíše totiž takovým podkladem, který nahrávku žánrově zastřešuje a svou nerušivou konstantní podobou slouží jako prostředek k tomu, aby se posluchač mohl do desky takříkajíc ponořit.

A nad tento black metalový základ pak vystupuje další plejáda nemetalových nástrojů, které velkou měrou přispívají k zábavnosti a rozmanitosti materiálu a v neposlední řadě také nahrávce dodávají onen kýžený orientální feeling, bez něhož by samozřejmě úvod s Japonskem neměl valného smyslu. V průběhu celých 41 minut zde v mnoha melodických linkách vystupují piáno, saxofon, viola, housle, flétna, ale i třeba přídavné perkuse nebo didgeridoo a také mnohé další, údajně podomácku vyráběné instrumenty. To vše se postupně vynořuje nad black metalovou stěnu, aby se to v ní posléze opět ztratilo a opět se vynořilo za několik minut. A dohromady to dává natolik pestrou mozaiku, že paradoxně i navzdory monotónnějšímu black metalu je „Amaterasu omikami“ nakonec barvitou deskou.

A nejen barvitou, ale i nadmíru zábavnou. „Amaterasu omikami“ se na první pohled možná tváří poněkud zvláštně, ale za pozornost rozhodně stojí, byť samozřejmě budu chápat, když ne každému její pojetí sedne. Mě si ale Arcanus Incubus (a početná řádka hostů) se svým dítkem dokázal získat na svou stranu a rád si „Amaterasu omikami“ příležitostně přidám do své osobní sbírky. Co se tedy mě týče, mohu to k poslechu rozhodně doporučit…