Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 13.8.2010 Label: EMI Tracklist: 01. Satellite 15… The Final Frontier 02. El Dorado 03. Mother of Mercy 04. Coming Home 05. The Alchemist 06. Isle of Avalon 07. Starblind 08. The Talisman 09. The Man Who Would Be King 10. When the Wild Wind Blows Hodnocení: H. – 7/10 Seda – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Na začátek bych možná měl upozornit, že tuto recenzi píše těžký ironmaidenofil. Když jsem s metalem před nějakými 12, 13 lety začínal, právě Iron Maiden se toho času stali mojí první zamilovanou kapelou – a jsou jí dodnes. Právě díky Iron Maiden jsem propadl zvuku elektrických kytar a dunící basy. A jak praví okřídlené moudro, stará láska nikdy nerezaví, což je i tento případ. I v současnosti považuji tyto britské titány za největší metalovou kapelu všech dob, ne-li největší kapelu všech dob napříč všemi žánry (o tom nehodlám debatovat, to je prostě a jednoduše fakt!). Uznávám, že se na jejich tvorbu snad ani kriticky dívat nedokážu, klidně mě zabijte, ale já jim sežral všechno, co kdy vydali. Bruce je sice bůh, ale já mám zcela upřímně rád i desky s Blazem Bayleym. Nechápu, co proti nim všichni mají. Zkráceně řečeno, jestli existuje genialita, jsou to Iron Maiden.

Toto však nemá být chvalozpěv bez špetky soudnosti (i když možná upřímně myšlený) na adresu skupiny. Takových už bylo napsáno dost a věřím, že ještě i dost bude. Ne, ne, dnes jsme se tu sešli za účelem recenze na jejich nejnovější počin „The Final Frontier“. A abyste viděli, že se opravdu nebude konat onen nekritický chvalozpěv, prozradím vám, že „The Final Frontier“ jsem s nějakou extrémní nedočkavostí nevyhlížel. Teď určitě velkou spoustu z vás napadne, jak je to možné potom, co jsem napsal výše… Hned to vysvětlím, ale musíme se na chvíli vrátit do roku 2006. Tehdy, jak si jistě všichni pamatují, vydali Iron Maiden desku „A Matter of Life and Death“, což je, co si budeme povídat, naprostý hudební klenot, který člověku bere dech i řeč. A už tehdy před čtyřmi lety jsem tak trochu tušil, že na tohle se bude opravdu jen velice těžko navazovat…

“I always though I was doing right
As of now I’m not feeling so sure
I’m at a place of where I give no grace
I’m a soldier of war”
(Mother of Mercy)

Když se však vydání „The Final Frontier“ přiblížilo už na dohled a na internet pomalu vpluly první ukázky „El Dorado“ a „The Final Frontier“, míra mého skepticismu (a tím teď nemyslím poslech Skepticism (smích)) jen narostla, neboť tyto ochutnávky nejenže nijak nenadchly, ale přímo zklamaly. A co bylo horší, stejně tak, čili jako zklamání, dopadl i poslech celé desky. A podobně dopadl i druhý, třetí nebo čtvrtý. Ony zmiňované „El Dorado“ a „The Final Frontier“ nejenže posloužily jako první ukázky, ale zároveň album rovněž otevírají. A právě to byl dost dobře možná ten důvod, proč jsem té nahrávce nemohl tak dlouho přijít na chuť. Když vás totiž nebaví první čtvrt hodina desky, ta celková „nezábavná“ nálada se přenese i na zbytek…

Pořád jsem si říkal, jestli se jen nejedná o špatný vtip, jestli nemám nějakou zmetek-verzi nebo jestli náhodou nemám nějaké nemocné uši. Cítil jsem sice, že skladby nesou typický rukopis Iron Maiden, který si kapela obezřetně piluje a brousí již celých 30 let od legendárního debutu „Iron Maiden“, ale přesto mi to celé znělo, jako kdyby ve studiu místo Harrise, Dickinsona, Murraye a dalších hráli a zpívali nějací jejich dvojníci, kteří jim jen chtějí poškodit renomé, avšak aby jim to všichni věřili, použili všechno pro Iron Maiden typické.

Jenže jak jsem se vám už obsáhle svěřil na začátku recenze, já jsem nenapravitelný fanoušek Iron Maiden, a pokud by pro vás nějaká kapela znamenala tolik, jako Iron Maiden znamenají pro mě, těžko byste jejich album po pár dnech zahodili s tím, že nezaujalo, ale poslouchali jej dál a dál, protože to „přece kurva nemůže být pravda“. Jistě vám ani nemusím říkat, že přesně to jsem já udělal s „The Final Frontier“, protože mi to když nic jiného prostě nedalo a já tomu musel přijít na kobylku. Zato vám mohu s klidným svědomím říct, že po této proceduře a po nějakých možná 15-20 posleších jsem „The Final Frontier“ opravdu na chuť přišel.

Těžko se to mně samému takhle s odstupem chápe, že jsem „The Final Frontier“ mohl ještě před časem vidět tak, jak jsem si vám dovolil vylíčit výše. Tam, kde jsem předtím slyšel jen nezáživnou variaci na Iron Maiden, teď slyším přesně takové Iron Maiden, jaké slyšet chci, čili v životní formě, která trvá nepřetržitě již 30 let.

Otvíráky „The Final Frontier“ a „El Dorado“, resp. „Satellite 15… The Final Frontier“ a „El Dorado“, neboť první a zároveň titulní skladbě předchází vesmírně laděné intro „Satellite 15“, jsme už proprali dost, ale oklikou, tak to shrňme, že právě úvod „The Final Frontier“ je tou nejméně záživnou částí desky, a pojďme dál. Třetí „Mother of Mercy“ byla jediná skladba, která mě opravdu zaujala už na první poslech. Je to dost možné, že to bude tím, že se nachází hned za onou dvojicí písniček, které mi původně přišly tolik nezáživné (s odstupem mi už problém nedělají, přesto se s tím, co následuje po nich, rovnat nemohou). „Mother of Mercy“ každopádně svou jakousi vypravěčskou strukturou navazuje na „A Matter of Life and Death“, což mému uchu velmi lahodí, neboť, jak už jsem prozradil výše, „A Matter of Life and Death“ u mě platí za přenádherný skvost. Také se mi tak trochu zdá, že až od téhle písně Bruce konečně opravdu zpívá na 100 % a prožívá text. Například oproti takové „El Dorado“, kde mi přijde, že nejede úplně na doraz.

Pokud jste si podobně jako já zamilovali dlouhé a epické opusy z „A Matter of Life and Death“ (neříkám ale, že se Iron Maiden nikdy do něčeho podobného v minulosti nepouštěli, jako malý příklad stačí vzpomenout třeba titulní song alba „Seventh Son of a Seventh Son“, to jen tak na vysvětlenou, aby mě někdo špatně nepochopil), naprosto si užijete „The Final Frontier“ v jeho druhé polovině. Zatímco prvních pět skladeb střídá více podob tvorby Iron Maiden, kde některé prezentují právě tu epičtější („Mother of Mercy“, „Coming Home“), jiné zas tu hitovější tvář („The Final Frontier“, „El Dorado“, „The Alchemist“), od šesté položky „Isle of Avalon“ už Iron Maiden jedou pouze ve znamení délemetrážních odyseí. Tady už snad ani nemá cenu jednotlivé kompozice jmenovat, protože kousky 6-10 jsou nádhera vedle nádhery. Ať už je to mystická „Isle of Avalon“, hvězdná „Starblind“ nebo závěrečná jedenáctiminutovka „When the Wild Wind Blows“. Všechny pojí kromě nadité stopáže také promyšlená struktura, poctivé budování atmosféry a postupná gradace, což z nich dělá posluchačsky velmi přitažlivé kousky.

Zatímco původně jsem chtěl hodnotit pětkou a zůstat zklamaný, nakonec mě Iron Maiden přesvědčili, že žádné šlápnutí vedle se nekoná, jen to chce věnovat „The Final Frontier“ čas, abyste tomu přišli na chuť. Jak můžete vidět níže, od prvního poslechu mé hodnocení narostlo o celé dva body, přičemž vůbec nevylučuji, že by se budoucnu nemohlo zvednout ještě o jeden. Ano, možná to bude mou zaujatostí, díky níž už si snad ani nedokážu připustit, že by Iron Maiden mohli vydat něco špatného, ale to nic nemění na tom, že se mi to naprosto upřímně líbí a nakonec jsem jako sklaní příznivec kapely s „The Final Frontier“ velmi spokojen. Ne, „A Matter of Life and Death“ sice překonáno není, ale ani to nic nemění na faktu, že tohle je povinná koupě. Up the Irons!

“Have you heard what they said on the news today?
Have you heard what is coming to us all?
That the world as we know it will be coming to an end
Have you heard, have you heard?”
(When the Wild Wind Blows)

---

Další názory:

Dlouho očekávané album je konečně tu. Z pomyslného souboje Iron Maiden vs. Accept bych vsadil celé svoje jmění na první jmenované. A neudělal bych dobře. Ze začátku se mi „The Final Frontier“ vůbec nezamlouvalo a přemýšlel jsem dokonce o hodnocení 4. Při dalších posleších už to ale přestává být tak „strašné“. Není to jako „Blood of the Nations“, které mě chytilo hned u prvního songu. Zas takový propadák to ale taky není, die-hard fanoušky Iron Maiden tato deska pošle do nebe. Nic proti této kapele nemám, hity jako „The Trooper“, „Run to the Hills“ nebo „2 Minutes to Midnight“ mě provázely celý můj první stupeň na základní škole. „The Final Frontier“ se svým tracklistem těchto kvalit bohužel nedosahuje, a tak se jedná jen o průměrný počin.
Seda

---