Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 9.4.2012 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Mercurial 02. The Ultimatum 03. Escape Velocity 04. Tragedy and Harmony 05. Requiem for the Living 06. Continuum Drift 07. Surrender 08. Chosen Time 09. Rapture 10. Sibylline Origin Hodnocení: Ježura – bez hodnocení Kaša – 7,5/10 Zajus – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Kdo kdy třeba jen krajem ucha zavadil o cokoli, co v minulosti vyšlo pod hlavičkou Nevermore, musel si všimnout kytarových monumentů, které vybudoval plavovlasý shredder Jeff Loomis. K nezměrnému zklamání široké obce příznivců napříč planetou se však Jeff s Nevermore loňského roku rozešel, což s sebou přineslo i jedno pozitivum – dostalo se mu totiž prostoru k nahrání druhé sólové desky, která nese jméno “Plains of Oblivion” a která vychází necelé čtyři roky po prvotině “Zero Order Phase”.

Není potřeba nikterak bystrého úsudku, aby člověku došlo, že když desku ozdobí svým jménem fenomenální kytarista, tak se asi nedočkáme třičtvrtěhodiny virtuosní hry na trombón. A skutečně, jméno “Plains of Oblivion” je eufemismem pro kytarové orgie toho nejhrubšího zrna. Aby taky ne, když si k tomu Jeff přizval hned čtveřici dalších známých a talentem obdařených kytaristů. K tanci i poslechu jsou tedy na albu přítomny příspěvky Attily Vöröse, starého to známého z Nevermore, Martyho Friedmana a Chrise Polanda, které pojí bývalé angažmá v Megadeth, nebo Tonyho MacAlpina, který toho za svoji kariéru stihl už tolik, že to snad ani nemá smysl vypisovat. Tím však výčet hostí nekončí, protože, co si budeme povídat, tři čtvrtě hodina kytarového inferna se přeci jen poslouchá přívětivěji, když tu a tam hradby riffů, sól a vyhrávek zdolá nějaký ten vokál. Hned dvakrát se to podařilo dámě, která se skrývá za jménem Christine Rhoades a kterou někteří pamatují z minulého tisíciletí, kdy si střihla hostovačku na titulní skladbě alba “Dreaming Neon Black” od již vzpomenutých Nevermore. Druhým a posledním vokalistou pak není nikdo menší než jeden z norských polobohů, multiinstrumentalista a zpěvák Ihsahn, který si vysloužil ostruhy svojí tvorbou v řadách blackové legendy Emperor. Sestava, kterou doplňuje rytmická sekce ve složení Dirk Verbeuren (Soilwork) a mně zcela neznámý Shane Lentz (baskytara), se, jak vidno, sešla vpravdě silná a otázka tedy zní, jak se její potenciál podařilo přetavit v realitu…

Jakkoli však tato otázka zní prostě, v případě “Plains of Oblivion” nabrala značně záludnou podobu. Ne každý je totiž stavěný na takovou nálož (až na tři výjimky) čistě instrumentálních kytarových hrátek, a co se mě samotného týče, nejsem si úplně jistý, do které části posluchačstva spadám, takže asi neuškodí, když budete brát následující řádky s decentní rezervou. Ale k věci – díky tak hojnému angažmá nejrůznějších hostí plně vyniká práce samotného Jeffa v pouhých třech skladbách. Když pominu velmi atypickou “Rapture”, pak dávají obě velmi zřetelně najevo, z čího že pera vzešly. Skladatelský rukopis mozku Nevermore se tedy nezapře, ovšem zde, nevázán potřebou dosáhnout alespoň přibližně charakteristického zvuku kapely, si Jeff troufl přeci jen roztáhnout křídla více doširoka a je to znát. Najdou se tu tedy podkladové riffy, které fanouška Nevermore dozajista potěší, nechybí ultra rychlý shredding, kterým Jeff tolik proslul, ale stejně tak se posluchač dočká melodických obratů a pasáží, které odhalují další z podob páně Loomisova tvůrčího potenciálu a o kterých jsem minimálně já, neznalý jeho sólové prvotiny, neměl páru. Klasické Loomisovské riffy jsou však přítomny i v těch skladbách, kde hraje první housle (nebo snad kytaru?) některý z přizvaných umělců. Ti zde totiž (pochopitelně s výjimkou zpěváků) fungují výhradně na pozici vedoucí kytary, a jejich prstolamy tak přebírají hlavní iniciativu při ataku na posluchačovu pozornosti. Po technické stránce jsou tyto příspěvky pochopitelně brilantní, na posluchači však zbývá rozhodnutí, jestli se mu to které sólo líbí, nebo nikoli. Co se mě týče, většina mě oslovit dokázala, takže se žádné fiasko rozhodně nekoná.

Kytaristé si tedy prsty nelámali nadarmo a jejich snažení dopadlo uspokojivě. Jak si však vedlo duo pěvců, to je trochu jiná story, a protože mají dámy přednost, nejdřív propereme Christine Rhoades. Její hlas je bez debat zajímavý a ovládat ho umí na výbornou. Bohužel, dobrý dojem ve mně zůstal pouze v případě skladby “Chosen Time”, která jediná svou atmosférou jakž takž koresponduje s pěvkyniným hlasem. V “Tragedy and Harmony” mě však místy vyloženě irituje a jinak skvělý Nevermore-like podklad úspěšně vraždí. Nic proti Christininým nesporným pěveckým kvalitám, ale k Loomisově hudbě by se určitě mnohem lépe hodil někdo s trochu jinačí barvou hlasu. Tam, kde se nebohá Christine pohybuje někde na půl cesty, však zcela triumfuje druhý host, který se zhostil vokálů. Na stránkách Sicmaggot jsem se už jistě několikrát zmínil, že naprosto zbožňuji všechno, čeho se Ihsahn jen dotkl – Emperor počínaje, hostováním u Devina Townsenda konče. Nyní mohu slavnostně prohlásit, že se do téhle sbírky může směle zařadit i skladba “Surrender”, kde tento nenápadný génius jak rozpoutává ty nejdivočejší vokální vichřice, tak uzemňuje majestátním čistým refrénem. Jeff Loomis se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že pro tuto skladbu potřeboval nějaký skutečně nepříčetný vokál, který našel právě v Ihsahnově hrdle. K téhle volbě mu nemohu než gratulovat, protože “Surrender” zní opravdu fenomenálně. Projížďka peklem jak se patří…

Která z deseti položek tracklistu to u mě vyhrává, je tedy jasné, avšak dále je to trochu problém. Velice zajímavým kouskem je akustická “Rapture”, která je dokonale odlišná ode všeho, co je na albu k nalezení, a musím říct, že se mi opravdu líbí. Nemohu se však zbavit dojmu, že jde o cílevědomou variaci na téma “Nothing Else Matters”, a nemám sebemenší ponětí, co k tomu Jeffa vedlo. Dále jsem se už vyznal z nepřízni k vokálem poničené “Tragedy and Harmony”, ale ještě jsem tu nezmínil naprosto zásadní dojem, který jsem si z poslechu “Plains of Oblivion” odnesl. Ten dojem je až na zmíněné výjimky takový nijaký. Ano, album je plné fantastických momentů, které si v danou chvíli dovedu opravdu užít, ale když dohraje, v paměti mi zůstanou akorát “Surrender”, “Rapture” a dál prázdno. Je to hodně zvláštní pocit, když člověk ví, že doposlouchal zdařilou nahrávku, ale stejně si z ní nic moc neodnesl. A tím se vlastně vracíme zpět k poznání, že album jako “Plains of Oblivion” opravdu není pro každého a že já nejspíš patřím k těm, kteří jej nedovedou plně ocenit i s vědomím, že jde o velmi zdařilý materiál. Co naplat, budu doufat, že se Nevermore zase udobří a do té doby dám přednost jejich řadovkám, protože ty ke mně při vší úctě k sólové tvorbě Jeffa Loomise hovoří a z jejich poslechu si pokaždé odnesu výjimečný zážitek…

Další názory:

Jeff Loomis je jedním z nejvyhlášenějších kytarových mágů světa. Své pověsti dostál i na svém druhém sólovém albu. I díky několika hostujícím kytaristům je totiž “Plains of Oblivion” hlavně o kytaře. Od začátku do konce střílí Jeff jeden fantastický riff za druhým a prokládá je značnou dávkou skvělých sól. Z několika poloh, které Jeff na albu vystřídá, mi ovšem nejvíce sedí ta nejtvrdší, která by šla snadno klasifikovat jako technický thrash metal. Zejména třetí “Escape Velocity” skvěle střídá rychlé nájezdy s melodičtějšími pasážemi (to je ostatně pointa celého alba). Trošku zklamán jsem snad jen z účasti hostujících vokalistů. Chápu, že neustálé kytarové “shreddování” je třeba naředit lépe stravitelnějším materiálem, ovšem proč to musí mít na starosti zrovna Christine Rhoades, a to rovnou ve dvou písních, mi uniká. Nemám nic proti této zpěvačce (ostatně ani netuším, v jaké kapele obsluhuje mikrofon běžně), ovšem její zpěv degraduje Loomisovu technickou ekvilibristiku na úroveň primitivního gothic/power metalu. Zejména osmá “Chosen Time” mi přijde doslova laciná a zbytečně podbízivá. Lépe však naštěstí dopadl Ihsahn ve skladbě “Surrender”, a já tak mohu Loomisově sólovce udělit důstojných 7,5 bodu.
Zajus

Jeff Loomis platí za jednoho z nejnadanějších kytaristů současné metalové scény. Já s tímto názorem bez výhrad souhlasím. S Nevermore toho dokázal dost, škoda jen, že se cesty jednotlivých členů ubraly různými směry. Jeff Loomis po svém odchodu začal pracovat na svém druhém sólovém albu. A hned na úvod prozradím, že novinka “Plains of Oblivion” strčila minulé “Zero Order Phase” do kapsy. Začíná se pěkně zostra, “Mercurial” jede na plný plyn a dočkáme se první z hostovaček, v tomto případě skladbu svým uměním poctil legendární kytarista Marty Friedman (ex-Megadeth). Kromě něj se na desce objevil další ex-kytarista Megadeth, Chris Poland (v lehce jazzové “Continuum Drift”), dále Tony MacAlpine (v řízné “The Ultimatum”) a (pro mě naprosto neznámý) Attila Vörös. O bicí se postaral Dirk Verbeuren ze Soilwork, což je jasná známka kvality. Doposud byla řeč výhradně o instrumentálních hostech a skladbách, album však ve dvou písních vokálně ozvláštnila Christine Rhoades, která již s Loomisem spolupracovala na “Dreaming Neon Black” od Nevermore. Její překrásný hlas posouvá “Tragedy and Harmony” a melodickou baladu “Chosen Time” do jiných dimenzí. Tenhle krok Loomisovi vyšel skvěle. Pravý vrchol však přijde se skladbou “Surrender”, ve které se předvedl Ihsahn. Skvělé spojení jeho charakteristického vokálu s hráčskou a skladatelskou precizností Jeffa Loomise dopadlo na jedničku a na mysl se vkrádá myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdyby se pánové rozhodli pro spolupráci na bázi řadového alba. Kdo ví, snad někdy v budoucnu. Každopádně, abych to shrnul, “Plains of Oblivion” je skvělé album, které si zaslouží pozornost nejen fandů Nevermore a milovníků kytarových alb.
Kaša