Země: USA Žánr: groove metal Datum vydání: 24.1.2012 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Straight for the Sun 02. Desolation 03. Ghost Walking 04. Guilty 05. The Undertow 06. The Number Six 07. Barbarosa 08. Invictus 09. Cheated 10. Insurrection 11. Terminally Unique 12. To the End 13. Visitation 14. King Me Hodnocení: Kaša – 10/10 H. – 6,5/10 Beztak – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Když jsem před asi 10 lety jako 15letý smrad na doporučení spolužáka slyšel z kazety první dvě alba Lamb of God, ničím mě nenadchly a nikdy bych neřekl, že se z této kapely stanou o pár let později mí oblíbenci. Jedna z největších mladých skupin současné metalové scény přichází už se svým sedmým albem “Resolution”, které vychází skoro tři roky od předchozího, velice kladně přijatého “Wrath”. Kapela se znovu obrátila na producenta Joshe Wilbura, takže zvuk obou desek je velice podobný, takový thrashově “panterovský”, který kapele sedí. Úvodních nezbytných keců však už bylo dost, takže pojďme zrovna na to.

Album začíná poněkud netypicky. Úvodní skladba/intro “Straight for the Sun” je založeno na zatěžkaném riffu, který jako by vypadl z kapsy Tonymu Iommimu. Škoda, že stopáž končí někde kolem dvou a půl minut. Takhle pro mě opravdu působí spíš jako intro. Za ukázky zručnosti bubeníka Chrise Adlera přechází “Straight for the Sun” v rychlou vypalovačku “Desolation”. Skvělý ústřední riff, zpěvák Randy Blythe vyřvává snadno zapamatovatelný refrén, výrazná linka bicích, prostě Lamb of God, jak jsme všichni zvyklí, a otvírák na letošní koncerty jak vyšitý. Následuje singlová “Ghost Walking”, ke které byl natočen (rozuměj animován) videoklip v animé stylu, což osobně považuju za dost blbý nápad, ale to je pouze moje nesnášenlivost k japonským animátorům. Skladba sama o sobě je celkem povedená a chytlavá, hodně se mi líbí akustický začátek a kytarové sólo, jako singl bych ale sáhl někam jinam, a že je z čeho vybírat.

Čtvrtá “Guilty” je klasická rychlovka, která ani na chvíli nepoleví. Takhle nějak si představuji Panteru, kdyby to nezabalili a mohli se dát znovu dohromady. Následující “The Undertow” je díky povedenému thrashovému riffu a Randyho frázování jednou z nejlepších skladeb první půlky alba. “The Number Six” je ozvláštněná náběhem k melodickému refrénu a četnými sborovými vokály. Melodické kytarové vyhrávky v refrénu trochu připomínají postupy evropských melodických death metalových kapel.

V půlce alba přichází půl druhé minuty dlouhé uklidnění v podobě mezihry “Barbarosa”, která je spojením akustického vybrnkávání a melodické vyhrávky. Po “Barbarosa” se pokračuje v podobě “Invictus”. Člověk by čekal, zvláště když Randy Blythe nedisponuje zrovna nejoriginálnějším hlasem na scéně, že jeho zpěv musí začít po chvilce nudit, ale jeho nasazení, přechod od hlubšího, skoro až death metalového vokálu k vyřvanému projevu dokáže osvěžit i v podstatě obyčejnou skladbu jako “Cheated”, ultra rychlou intenzivní vypalovačku, kterou považuji asi díky svému úvodu za tak trochu kopii “Contractor” z minulého alba “Wrath”. Tento fakt trochu kazí dojem z této skladby. Jedním z největších překvapení na “Resolution” je pro mě “Insurrection”. Randy překvapil melodickým, opravdu melodickým zpěvem v úvodu skladby a v obdobném duchu se skladba táhne až k výtečnému refrénu, který mě chytl od prvního poslechu. Skvělá práce obou kytaristů Willieho Adlera a Marka Mortona. Melodické vyhrávky, přesné riffování, troška vybrnkávání a povedené sólo. Tohle se prostě povedlo, nejlepší píseň alba, která určitě nebude chybět na koncertech. Podle mě se jedná o nejvhodnějšího adepta na první singl. Někomu možná nebude po chuti až přílišná líbivost, ale pro mě jde o jednu z nejlepších skladeb, kterou kdy Lamb of God natočili.

“Terminaly Unique” je kombinací melodických vyhrávek, chytlavého refrénu a skvělých bicích, asi nejvíc mi připomíná skladby z “Wrath”, kam by taky skvěle zapadla. “To the End” je postavena na skočném chytlavém riffu, díky kterému budou fanoušci tuhle skladbu na koncertech milovat a ukážou pořádný mosh-pit. Thrashový riff odstartuje předposlední “Visitation”. Ta graduje v hodně rychlém, intenzivním kytarovém sólu. Následuje další překvapení, ale tentokrát pořádné. Album je zakončeno nejdelší a asi nejméně typickou věcí pro Lamb of God – “King Me”. Začíná jako melodická balada, následně se trochu přitvrdí a všechno to začnou podtrhávat klávesy. Tohle skutečně nezní jako Lamb of God, po necelých dvou minutách se skladba naplno rozjede a pokračuje k majestátnímu refrénu podbarvenému klávesami a operním ženským zpěvem. Spojení dříve nemyslitelné a na aktuálním albu asi nejsilnější moment vůbec.

Po skvělém “Wrath”, které jsem doposud považoval za jasně nejlepší album kapely, i když mu k dokonalosti něco chybělo, jsem nečekal, že se Lamb of God můžou posunout kvalitativně ještě někam výš. Z “Resolution” tento dojem mám. Z jednoho z nejočekávanějších alb roku 2012 se pro mě stal adept na album roku, a to přestože je teprve leden.

Byl jsem na vážkách jak album obodovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že sáhnu po známce nejvyšší. Abych si tento krok dokázal ospravedlnit, zkoušel jsem si sestavit žebříček alb za posledních cca pět let, kterým bych v případě, že bych měl hodnotit, udělil 10/10, tak mě napadly jen Porcupine Tree – “Fear of a Blank Planet”, Mastodon – “Crack the Skye” a Bruce Springsteen – “Working on a Dream”. Pro mě výtečná alba, ke kterým se vždy rád vrátím a užívám si je od začátku do konce. Od teď jsem si sem zařadil navíc “Resolution”. Takhle skvělou jízdu jsem opravdu nečekal a album mě baví a neustále překvapuje něčím novým i po zhruba 30 posleších. Tohle si rozhodně zaslouží koupi originálu a nejvyšší možné hodnocení.

Další názory:

Lamb of God jsou desku od desky zcela slyšitelně lepší. Nahoru jdou jejich kompoziční postupy, nebojí se zkoušet nové prvky (v případě novinky viz “King Me”, začátek “Ghost Walking”, úvodní “Straight for the Sun”), které však do jejich muziky logicky zapadají a nikterak ji neruší, a každé další album drtí s ještě větší intenzitou než to předchozí. O to více je však paradoxnější, že mě každá ta nová nahrávka z jejich dílny baví o trochu méně – proč, to tedy sám moc nechápu. Abych byl přesnější, tento stav u mě trvá od desky “Sacrament”, kdy Lamb of God dle mého názoru vystoupali na svůj vrchol a ten poměr mezi neurvalostí předešlých alb a propracovaností následujících alb byl v té nejlepší rovnováze. Nechci tvrdit, že by bylo “Resolution” špatné, to ani náhodou, jen to mně osobně už tolik nedává, avšak na druhou stranu nepochybuji o tom, že cílová skupina bude více než spokojena. Můj názor přece jenom berte trochu s rezervou, neboť ačkoliv pilně poslouchám každou jejich placku, jsou Lamb of God trochu mimo můj obor a já jsem zase pro ně mimo onu cílovou skupinu. Každopádně abych to nějak shrnul, “Resolution” je poslouchatelná nahrávka, za níž se její autoři stydět nemusí, jen mně osobně sedly víc věci jako “Ashes of the Wake” a “Sacrament”.
H.

Kdo čekal, že jej nová deska Lamb of God převálcuje, nebude zklamán. Sledujeme kapelu, která se již pár let pohupuje ve vrcholné formě a na “Resolution” to svou vyzrálostí s klidem předvádí. Již je to nějakou dobu, co jsem si zamiloval hlas, kterým se pyšní Randy Blythe. A kytarové riffy, které svou zběsilostí ničí vesnice i města. Přes některé inovace (příkladem za všechny je začátek písně “Ghost Walking”) Lamb of God hoblují stále ten svůj metal, kterým si získali masy fanoušků po celém světě. Kdo má Lamb of God rád, ten si novinku užije. Stejně jako já. Co se mi na ní líbí nejvíce? Zřejmě song “The Number Six”, který mne odzbrojil svou chytlavostí. A nemohu samozřejmě zapomenout na singlovou píseň “Ghost Walking”. Jsem tedy rád, že mne album “Resolution” nezklamalo a dle všeho nad ním strávím ještě několik dní.
Beztak