Země: Finsko Žánr: hard rock Datum vydání: 19.3.2013 Label: AFM Records Tracklist: 01. We’re Not Bad for the Kids (We’re Worse) 02. I Luv Ugly 03. The Riff 04. Something Wicked This Way Comes 05. I’m the Best 06. Horrifiction 07. Happy New Fear 08. Schizo Doll 09. Candy for the Cannibal 10. Sincerely with Love 11. SCG6: Otus’ Butcher Clinic Hodnocení: Ježura – 5,5/10 H. – 6/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

To by jeden neřekl, jak složité bude vymyslet nějaký pokud možno co nejméně blábolivý úvod k recenzi na novou desku kapely, která vydláždila první metry mojí cesty k extrémní hudbě. Ono je to totiž skoro bezpředmětné. Lordi zná snad naprosto každý, většina takových minimálně nějakou dobu ujížděla na desce “The Arockalypse”, která blahé paměti vystřelila Lordi mezi hvězdy, a málo není ani takových, kteří dnes z úcty ke starým časům Lordi tak nějak registrují, ale že by jejich novinky alespoň čas od času prohnali ušima, na to se mají moc rádi. Co si budeme povídat, já spadám do všech jmenovaných kategorií, a jelikož jsem předchozí album “Babez for Breakfast” po vlně dost děsivých zvěstí raději vynechal, recenzí aktuální novinky “To Beast or Not to Beast” bych si chtěl udělat takový malý průzkum, jestli jsou Lordi model 2013 – v obměněné sestavě a roky po své hvězdné hodině – schopni podat solidní výkon.

Nechce se mi vytasit verdikt hned zkraje, takže se pokusím text, který by šel shrnout do jedné dvou vět, aniž by čtenář o cokoli podstatného přišel, trochu natáhnout, k čemuž se máloco hodí lépe, než malý dotazníček trochu topgearovského ražení, takže – ještě pořád Lordi nezahodili masky? Ne, nezahodili. Nezačali se čirou náhodou brát vážně? Ne, bohudík. Hoblují si pořád ten svůj kabaretní hard rock? Ano. A konečně otázka za sto bodů – je to pořád stejně dobré jako před lety? Leda ve snu… Jinými slovy, Lordi s drobnými obměnami vaří z těch samých surovin jako nějakých osm let nazpět, ale velmi mírně řečeno to postrádá koule, které stojí za tehdejším nárůstem popularity kapely. Abych byl naprosto konkrétní – ty nejlepší kusy z “To Beast or Not to Beast” se dají srovnávat tak s těmi nepovedenými z “The Arockalypse”, a to je i při vědomí, že “The Arockalypse” byla (a snad i pořád je) slušná a poctivá rocková deska, ne úplně lichotivá vizitka.

Přitom však nejde na férovku tvrdit, že Lordi natočili špatnou desku, protože to tak zkrátka není. Sice to v žádném případě není nijak inteligentní nebo snad – Cthulhu chraň – umělecky hodnotný materiál, ale vyloženě bídná je tu jen jedna skladba a zbytek se víceméně rovným dílem dělí mezi poněkud tupou vatu balancující na hraně poslouchatelnosti a pohodové skladby, které sice nijak zvlášť nepotěší, ale na druhou stranu ani neurazí a vzato kolem a kolem jsou to docela fajn rockovky. Tedy pochopitelně do té doby, než by se vám zachtělo je srovnávat s nějakou opravdu dobrou hard rockovou nahrávkou. Ale co, chtěl bych vědět, jestli někdo opravdu upřímně očekával něco víc, takže je vlastně všechno v normálu. Je zřejmé, že které skladby z “To Beast or Not to Beast” patří do které kategorie, si už každý rozsoudí sám. Troufám si ale tvrdit, že většina hlasů pošle na hanbu otvírák, na jehož celkem slibný rozjezd navazuje akorát zahulákaný a prvoplánově agresivní bordel, který mě napoprvé znechutil celou desku opravdu hodně. Naopak to nejlepší se koncentruje napříč takovými skladbami, jako je docela chytlavá halekačka “I Luv Ugly”, překvapivě svěží “Horrifiction” a koneckonců i klipová “The Riff”. Zbytek pak na srdce posluchačů útočí takřka výhradně několika málo slušnými momenty, ale vypisovat je tu všechny asi valného smyslu nemá. A ještě jsem zapomněl na jednu specialitku, tedy tradiční úlet v podobě “Scartic Circle Gathering”, tentokráte v šesté mutaci. “SCG6: Otus’ Butcher Clinic” je sice sympatickou poctou zesnulému bubeníkovi Otusovi, ale po všech ostatních stránkách jde o zvukovou kvalitou tristní a obecně naprosto zbytečný záznam instrumentální exhibice dotyčného bicmana.

A to je opravdu vše, vážení. Žvanit tu o zvuku nebo výkonech muzikantů je zbytečné, protože oboje bylo slyšeno již mnohokrát, všichni vědí, co mohou čekat, a také se toho dočkají, protože “To Beast or Not to Beast” je zkrátka dalším albem Lordi. Je sice o podstatný kus slabší než několikrát vzpomínané “The Arockalypse” a vůbec první desky, ale i tak si zachovává jisté objektivní kvality, které jej zuby nehty drží nad hranou propasti podprůměru. Když vypnete mozek, může se stát, že si párkrát do rytmu dupnete, nicméně osobně nevidím jediný důvod, proč si vůbec tuhle desku pouštět. Sice po sobě nezanechá škody, ale zkrátka existuje nespočet lepších – ať již z provenience Lordi, nebo rovnou v rámci celého žánru.

Další názory:

Nejde samozřejmě o žádné překvápko, je to klasická deska Lordi, čili nahrávka plná šlapavého chytlavého hard rocku, ale prosta čehokoliv byť jen trochu hodnotného. To snad ani není úplné negativum, tak to jednoduše je, Lordi jsou prostě sranda s nadhledem, sami to vědí a podle toho to taky vypadá. Přemýšlet se u poslechu opravdu nedoporučuje, ale pokud vypnete, tak je to docela příjemná oddechovka, která hezky odsýpá a hezky se poslouchá. Občas to sice skřípe, například hned otvírak “We’re Not Bad for the Kids (We’re Worse)” se příliš nepovedl, ale třeba hned následující stadiónová vyřvávačka “I Luv Ugly” se mi docela líbí. Na rozdíl od mnohých mi nevadí ani singlová “The Riff” i s jejím slavným videoklipem z pražského Albertu… když nic jiného, tak má tenhle song alespoň opravdu zábavný text, po jehož přečtení se mi ta písnička líbí mnohem víc. Celkově deska úplně v klidu…
H.

Prostě Lordi. Netřeba žádných dalších komentářů, protože vše zůstalo při starém. Tím netvrdím, že “To Beast or Not to Beast” je špatná deska. Klasický hymnický rock’n’roll je medicína, kterou můžu, a maskovaná parta tohle umí na jedničku. Samozřejmě netvrdím, že je to něco převratného, co by mě drželo celou dobu v napětí, ale chytlavost a uvolněnost z jejich tvorby jenom srší, a to jsou elementy, které by měly leckterého posluchače na nějakou chvíli zabavit. Osvědčené postupy fungují skvěle a nijak výrazně jsem se při poslechu nenudil. Osobně mě z desky baví spíš šlapavé kousky s velkými refrény jako klipová “The Riff”, “I Luv Ugly”, “Horrifiction”, kterou jsem si z celé desky oblíbil nejvíc (nejen pro hororové klávesy), a třeba ještě “Schizo Doll”. Samozřejmě, že bych našel i nějakou tu vatu, která celkový dojem lehce sráží, ale v celkovém důsledku převažují dobré momenty nad těmi slabšími. Vyjmenované skladby jsou přesně to, co mi scházelo na předchozí, dost nevýrazné a nevyrovnané desce, kterou bych zařadil na úplné dno tvorby Lordi. Novinka je daleko svěžejší a barvitější. Uznávám, že po nulových očekáváních jsem spokojený a “To Beast or Not to Beast” můžu s klidným srdcem doporučit.
Kaša