Země: Velká Británie Žánr: black metal Datum vydání: 29.4.2013 Label: Mordgrimm Tracklist: 01. The Inception 02. Resentment 03. Against the Paradoxical Guild 04. In Self-Ruin 05. Sceptre to Control the World 06. Intermezzo 07. Triumphalism 08. Dust of a Gun Barrel 09. When Scorn Can Scourge No More Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Lychgate

Lychgate je dalším poměrně zajímavým zástupcem nekonečného zástupu black metalových kapel, který nebere konce, což je vcelku logické, když je – jak se zdá – nekonečný. Esenciální otázkou hned na úvod recenze je ovšem to, co přesně je na Lychgate natolik zajímavé – odpověď je ovšem poměrně jednoduchá a nasnadě, jelikož ji najdete vlastně všude při každé zmínce o kapele. Jde o sestavu, v níž se objevují hudebníci z několika velmi kvalitních spolků, jejichž jméno má na extrémní metalové scéně nemalý zvuk…

O zpěv a baskytaru se stará Greg A. Chandler, jeden z hlavních tahounů skvělých Esoteric, kteří platí za těžkou váhu na poli toho nejextrémnějšího doom metalu. A teď si představte, jak by to asi mohlo, kdyby se Esoteric se svým citem pro dusivou atmosféru a monumentální umíráčky pustili do vod black metalu… to je dost zajímavá představa, nebo ne? Sice se tu jedná jen o jednoho jejich člena, ale i tak… Tím ovšem výčet nekončí, neboť baskytaru má na starosti zase Aran, jeden ze členů fenomenálních (a bohužel nedávno opět rozpadlých) Lunar Aurora, o nichž bych si dovolil tvrdit, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy Německo dalo black metalové scéně. I hudbu téhle skupiny provází vpravdě neopakovatelná atmosféra a obrovská kvalita. Takovéhle spojení zní ještě lákavěji, co říkáte? Za bicími zase sedí T.J.F. Vallely, jenž se v loňském roce blýsknul až překvapivě velmi dobrým debutem svého vlastního projektu atmospheric black metalového projektu Omega Centauri. Jak to ale všechno funguje dohromady…?

Inu, i v tomto případě je odpověď dost lehká, možná bohužel – nijak. Jestli jste se těšili na hudební průnik Esoteric a Lunar Aurora, budu vás naneštěstí muset zklamat. Ačkoliv je to velice paradoxní, protože promo Lychgate do jisté míry stojí právě na jménech zmiňovaných pánů (obzvláště prvních dvou), texty i hudbu má kompletně na svých bedrech čtvrtý, doposud nejmenovaný člen, kytarista a klávesák Vortigern. Ten byl – pokud vynecháme účasti v kapelách jako třeba Orpheus (v rámci tohoto projektu se jen tak mimochodem už potkal se zmiňovaným Vallelym) nebo u řeckých The One – hybatelem už předchozí inkarnace Lychgate pod názvem Archaicus, což byl původně jeho jednočlenný projekt, pod jehož hlavičkou vzniklo pouze pár demíček. Nicméně i v rámci Lychgate je to on, kdo je autorem muziky a textů. Že je to tak trochu podraz na posluchače? Do jisté míry možná ano, jenže výsledek, který je ke slyšení na stejnojmenné debutové desce, je dostatečně poutavý i tak.

Omlouvám se za poněkud natažený úvod a nyní už se konečně pojďme podívat, co “Lychgate” ve skutečnosti nabízí. Již jsem předeslal, že se jedná o dost dobrou věc, což si lze přeložit i tak, že sám Vortigern si skladatelsky vystačil natolik, aby výsledkem byla kvalitní deska. Abychom však byli o něco konkrétnější… Lychgate se pohybují v atmosférickém black metalu, který – jak už ostatně jeho název vcelku jasně napovídá – klade důraz především na atmosféru. Budeme-li opět válčit s textem promo materiálu, lze zde najít i přídomek avantgardní, ale to je dle mého skromného názoru poněkud nadsazená nálepka, jelikož já osobně si opravdu avantgardní black metal představuji trochu jinak, přičemž Lychgate v konfrontaci s touto představou produkují ještě docela konvenční formu black metalu, což ovšem pranic nezmění na faktu, že i tak je “Lychgate” vcelku povedený žánrový kousek.

Skupina se rozhodně nebojí melodií, jež jsou v některých případech poměrně dost dobré, tempo je po většinu hrací doby spíše ve střední rychlosti, tudíž je dostatek prostoru oba výše zmiňované atributy, tedy atmosféru i melodii (ono ne, že by něco takového nešlo tvořit i ve velké rychlosti, ale to umí opravdu málokdo). Sypačky se objevují spíše pomálu, rozhodně míň, než by asi člověk neznalý žánrové rozmanitosti black metalu čekal, a navíc i jimi se většinou proplétají nějaké ty melodické linky kytary. Vše je navíc místy podbarveno klávesovým podkresem, jenž sice není nijak zvlášť výrazný a snad nikdy se neujímá hlavního slova, přesto stále dělá své, až by se s nadsázkou dalo říct, že odvádí takovou tu “černou práci” vzadu, kterou posluchač primárně moc nevnímá, ale kdyby nebyla, bylo by to ihned sakra znát. Vokál je až překvapivě zastřený a spíš jakoby položený za hudební clonou a zní tak trochu “z dálky”, což však ve výsledku nevadí, jelikož to působí zajímavě a funguje to.

Možná jste z předcházejícího popisu nabyli dojmu, že “Lychgate” není nějak zvlášť výjimečnou nahrávkou, protože co si budeme povídat, něco podobného by šlo takto obecně napsat jen s mírnými obměnami asi o spoustě alb. A určitě máte pravdu. To ovšem desce nijak zvlášť neubírá na kreditu v tom smyslu, že by se to jakkoliv negovalo s již několikrát opakovaným tvrzením, že Lychgate stále nahráli album velmi dobré. Nejedná se o žádný velký unikát, navíc se musím přiznat, že deska poměrně pomalu leze do hlavy, takže ji možná dost lidí po pár posleších zahodí jako nepříliš výraznou, jenže když se do toho člověk trochu obuje, záhy zjistí, že jisté kouzlo tam zcela jistě je. Jak moc času (a jestli vůbec nějaký) ale každý “Lychgate” obětuje, to už je samozřejmě jeho vlastní volba. Mám-li mluvit sám za sebe, ve výsledku se mi placka docela líbí a počínání Lychgate je mi svým způsobem vlastně sympatické, ale i tak se musím přiznat, že jsem možná očekával o krapánek více…