Země: Norsko Žánr: experimental Datum vydání: 10.10.2014 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. A Deathpact Most Imminent 02. Ars Moriendi (The Lower Crown) 03. A Safe Place in the Unsafe 04. Blanket of Ashes 05. Broken Fire 06. Free as in Free to Leave 07. Name the Serpent 08. The Nature and Function of Sacrifice 09. Turn the Streams Odkazy: web / facebook / twitter

Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení Cernunnus–Sargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu “Kollapse“, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein Parelius – Eivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.

Takřka vymodlená nová deska “Be All End All” přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné “How the World Came to an End”. Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace – šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a “Teeth, Toes and Other Trinkets” vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets”, kde se objevila nová píseň “Blanket of Ashes”. Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností – a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.

Co jsem našel? Na první pohled především klidnější tvář Manes než na předešlém “How the World Came to an End”. Dalo by se říct, že konzervativnější. Tam, kde na mě předchozí počin působí trochu jako skok rovnýma nohama směrem vpřed a nabízí občas až protichůdné nálady, tam je jeho nástupce poněkud opatrnější, možná i střídmější. Přistupuje k posluchači volněji, netlačí na něj. Naléhavost je ta tam. Namísto toho se setkáte spíše s oscilací mezi minimalistickou elektronikou a kytarovými polohami, mezi přímočarostí a experimentem. Poměr těchto dvou vlastností v jednotlivých skladbách je pro desku zcela esenciální.

Vystihnout, co přesně vám Manes servírují na “Be All End All”, je snad ještě nemožnější než obvykle, protože odpadly poměrně jasné trip-hopové kontury sedm let staré tvorby. Vcelku pochopitelně zůstává rukopis – aby ne, když skladby začaly vznikat už před velmi, opravdu velmi dlouhou dobou, snad někdy mezi “Vilosophe” a “How the World Came to an End”. Manes prostě poznáte, i kdyby to měla být první věc, kterou uslyšíte po dvou letech v komatu. Stejně tak je jasně zřetelná i lehkost, s jakou svoji tvorbu prezentují a svojí nápaditostí popouští otěže fantasie jiným. I přesto jsem však postupem času nabyl dojmu, že je novinka na úkor ucelenosti příliš jednolitá až monotónní. V paměti mi zůstala hlavně již dříve známá “Blanket of Ashes”, silně kytarová “Name the Serpent” a příjemně vypjatá “Broken Fire”, ale zbytek skladeb se mi poněkud sléval v jeden celek.

Vyčerpávající poslech zkrátka způsobil, že se mi nahrávka poněkud přejedla a já získal dojem, že jsem se jí dostal pod kůži snad až příliš. Nicméně pořád ve mně hlodalo vědomí, že v těch 40 minutách vězí něco víc – co se ukáže buď s odstupem, anebo třeba vůbec a ukáže se, že má intuice byla zase jednou vedle. A tak jsem “Be All End All” odložil na zhruba měsíc, abych se k ní později pomalu vrátil – a vyplatilo se. Protože tam, kde jsem dřív viděl celé plochy, se nyní rýsovaly hlubší detaily. Skladby, které byly dobré, ale poněkud ploché, jako “Ars Moriendi (The Lower Crown)”, “The Nature and Function of Sacrifice” nebo nádherná “A Safe Place in the Unsafe” získaly zcela nový rozměr. Skoro, jako bych poslouchal docela jinou desku.

Zůstala melancholická nálada, to ano, stejně jako jemná atmosféra zabíhající často až do éterična – převážně díky úchvatnému vokálu Asgeira Hatlena, ale zároveň i díky celkovému charakteru hudby samotné. Uvědomění, že “Be All End All” je svým charakterem mnohem osobnější a intimnější než jakákoliv deska, kterou Manes doposud vydali, ukázalo nové možnosti, jak na album pohlížet. Víc než co jiného mi připomíná osobní zpověď, vysvlečení své duše do naha a prokrájení se až na dřeň sebe sama – čemuž by odpovídal i mírně obskurní artwork. Všudypřítomná jemně hořká příchuť toho budiž důkazem. Manes nahráli nádherné pohlazení – a to nejen navenek, ale i uvnitř. Nepopírám, že obé je dost o osobním vkusu a zejména ve druhém případě i o tom, co pro vás jejich tvorba znamená. Pokud se ale s “Be All End All” dokážete vnitřně ztotožnit, byť by to nebylo hned, není co řešit.

Další názory:

Začnu trochu škarohlídsky mouchami. Tedy mouchami, na “Be All End All” mi do noty nehraje jedna jediná věc. Pominu-li teď debutové “Under ein blodraud maane”, které je žánrově trochu jinde, melancholické “Vilosophe” i rozdováděné “How the World Came to an End” jsou alba s naprosto unikátní tváří a právě v tom vězí ten zakopaný pes. “Be All End All” totiž dřepí někde mezi těmito skvosty a z každého si bere to potřebné. Z “Vilosophe” to jsou chmurné nálady a čas od času minimalističtější charakter, z “How the World Came to an End” zase přímočarost, která je na novince rovněž zastoupena. Což o to, špatně na tom vlastně nic moc není, jen ona jedinečnost, kterou si pokaždé spojím s předešlými řadovkami, zde neexistuje v takové míře. To bychom měli a teď už jen chválu, dobrá? Manes především zůstávají (i přes mírnou stagnaci v rámci své diskografie) nadále velmi originální a rozeznatelní, to zaprvé. Druhým hlediskem jest samotný obsah, jehož skladatelská složka je na velmi vysoké úrovni, a z této stránky bychom o “Be All End All” mohli mluvit jako o nejvyspělejším počinu kapely. Skvělé momenty, ty ve “Free as in Free to Leave” a “Turn the Streams” především, a hlavně bezvadně zvládnutá stopáž, jsou ty nejpádnější důvody, proč nad mouchami přimhouřit oko a Manes opět pochválit. Já to tedy udělám moc rád.
Skvrn