Země: Velká Británie Žánr: progressive power metal Datum vydání: 22.3.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Tempus 02. Visions of Another World 03. They Live 04. Blood and Romance 05. Ghosts 06. Wheel of Misfortune 07. Eminent Reprisal 08. Salt Water Bandits 09. This Fire Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Imperative PR

Pojmenovat kapelu Neverworld, desku obdařit názvem „Visions of Another World“ a na její přebal nacpat photoshopovou pohádku, to chce řádné power metalové koule. Ano, je možná nefér, že už zkraje začínám, co si budeme povídat, poměrně negativisticky, v případě Neverworld jsem však nemohl jinak. Už jméno kapely i název jsou tedy hodně silná „kafata“, jenže obal, to je teprve něco. Definici kýče jsem vždy pokládal za problematickou, každopádně nyní bych neváhal a člověku toužícím po pojmové osvětě do rukou vrazil právě tuhle nádheru. Stále tu ale byla stará dobrá záchrana slyšící na jméno hudba, která mohla udělat hromadícím se průserům přítrž. Dočkali se Neverworld spasení?

Abychom se vyhnuli veškerým nesrovnalostem, za „Visions of Another World“ stojí pětice hudebníků z Velké Británie, která se v roce 2009 sešla, zvolila si ono strašidelné jméno a již zanedlouho začala osvobozovat prsaté princezny i svou hudbou. V roce 2010 Neverworld vydávají debutové EP (nádhera číslo dvě, klik) a o čtyři roky později také právě „Visions of Another World“, dlouhohrající debut. To jen na okraj, že Neverworld můžeme stále pokládat za plus mínus začínající kapelu.

Nyní konečně k hudbě. Co se formy týče, tam zůstává vše při starém, tedy tam, kde jsou obálka, potažmo názvy alba a kapely. Neskutečným klišé totiž začínají i první tóny, jež se nesou pro nastolení té pravé epiky ve znamení tikání hodin. Naštěstí je zanedlouho dotikáno a na řadu přichází první plnohodnotný song, a to hned titulní. Díky němu zjišťujete, že za a) kýče ani nadále nebudete ušetřeni, za b) se to dá i jakžtakž vydržet. Řemeslně Neverworld předvádí veskrze klasický power metal s hromadou kytarových sól, pseudosymfonickým nánosem kláves a teatrálním heavy metalovým vokálem. Kytary se naštěstí drží co do ekvilibristiky relativně při zemi, což osobně kvituji. Co do klávesového cukrkandlování, tak i to je vlastně také celkem poslouchatelné a přiznám se, že jsem to čekal ještě o poznání hloupější. Nechávám teď stranou pasáže, kdy klávesy hrají naprosto osamoceny, tam už je to horší. A zmiňované vokály? Zpěvák Ben Colton si častokrát není jistý, ale na druhou stranu jeho barva hlasu mi je pocitově příjemná, tak proč si jen stěžovat.

Za zmínku i skladatelská složka, která je na to, jak to všechno ze začátku vypadalo, sem tam docela obstojná. Ačkoliv k finální podobě jednotlivých písní Britové užívají mnohdy barbarských prostředků, několik skladeb má solidní refrény, které zaručují, že prvotní skepse nebude přetavena v závěrečné konstatování průseroidního výsledku. Zmínění zaslouží třeba vzpomínaná titulka a především „Blood and Romance“, v níž po Coltonově boku hostuje zpěvačka Christina Gajny. Což o to, samotný vokální projev lze bez větších obtíží označit za zaměnitelný, ale track je to nesmírně občerstvující, a jak se kolem rozhlížím, tak i nejlepší.

Za polovinou hrací doby ale následuje strmý sešup dolů. Další kousky jsou už výrazně podprůměrné, což je především případ „Ghosts“, která se svou strukturou snaží působit progresivně, ovšem výsledkem je zcela prázdné šestiminutové nic. „The Wheel of Misfortune“ svou cirkusáckou atmosférou zatouchající vody sice rozčeří, ale ve výsledku spíš vede k zamyšlení, zda má na desce svou povahou vůbec právo na existenci. Lépe na tom jsou heavy metalovější kousky výrazněji se opírající o kytary. Ne, že by jinak znuděného posluchače postavily na nohy, na to jsou slušné pasáže třeba v takové „Eminent Reprisal“ moc krátké, ale na pootevření nedobrovolně sklopených víček to stačí. Naopak závěrečný tandem „Salt Water Bandits“, „This Fire“ pokračuje v progresivnějším pojetí. V jeho vodách ale Neverworld zápasí neúspěšně a veškerá zauzlovanost spánek jen a jen prohlubuje. Skladby to jsou i bezdůvodně natahované (obě mají něco přes osm minut) – a já jsem přesvědčen, že především bez druhé jmenované by se „Visions of Another World“ dýchalo lépe. Poslední tóny desky postupně doznívají a na scénu se již dostává poslední útržek – další, tentokrát už naštěstí poslední „tik, ťak“ várka je tu. A hele, je kratší, přijmeme ji tedy pozitivně, dobrá?

Od věci nebude návrat na samotný počátek našeho povídání. V něm jsme si položili otázku, zda kapelu vedenou pečlivě budovanými klišé spasila hudba záchranářka. Spása v mých očích sice vypadá trochu jinak, nicméně byla to právě muzika, která Brity uchránila od absolutního uměleckého dna. „Visions of Another World“ nabízí především v první půlce několik nadějných střípků, avšak v celkové ploše čítající 58 minut nemají šanci na přežití. Pečlivého vyzobávání se ale v případě „Visions of Another World“ dobrovolně vzdávám, neb i lepší momenty pokořují průměr jen velmi upoceně.