Země: Velká Británie Žánr: folk metal Datum vydání: 4.10.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Dark of Midsummer 02. Marston Moor 03. Gaia 04. Nerthus 05. Isle of Mists 06. Taken 07. Requiescant in Pace 08. The Gallows Tree 09. Bloom 10. Of Roots and Flesh 11. Only Our Names Will Remain 12. Outro Hodnocení: Zajus – 7/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Future PR

Nemusíte mít zrovna mysl Alberta Einsteina, abyste již z názvu dnes recenzované kapely pochopili, jakým žánrem se jejich tvorba zaobírá. Jméno “Severní dub” by bylo od kapely, která se alespoň trošičku neotírá ve své hudbě o folk, značně klamavá reklama. Vás, kterým poměrně vysoké hodnocení v závěru recenze a žánrová nálepka stačí k tomu, abyste recenzi okamžitě přestali číst a vydali se album shánět (či ho naopak okamžitě zavrhli bez ohledu na známku), však musím varovat. Ano, Northern Oak je folk metalové album, a pokud je to žánr, který nemůžete vystát, asi vám nic nedá. Na druhou stranu je to také album, kde kroje a prapodivné tance nenajdete, protože je jeho implementace folklóru relativně střídmá.

Teď, když jsem vás nalákal (a ty, co již nečtou, odradil), si však řekněme pár slov o tom, kdo Northern Oak jsou a jak “Of Roots and Flesh” vzniklo. V Británii založená kapela má na svém kontě celkem trojici počinů, z nichž první dva byly produkovány v domácích podmínkách. Pro novinku však kapela chtěla lepší zvuk a vydala se shánět zdroje crowdfundingem. Jak asi tušíte, shánění bylo úspěšné, a když měli Northern Oak všechny potřebné libry na účtu, vydali se nahrát album, tentokrát již v profesionálních podmínkách.

Speciální zmínka o nahrávání však nebyla náhodná. Dnes jsme si zvykli, že prakticky každé album, které se nám dostane do rukou, je obdařeno precizním zvukem. V tomto ohledu “Of Roots and Flesh” z řady nijak nevystupuje. Přesto mi do uší klouže o něco snadněji než jeho soudobá konkurence, byť nevím přesně, čím to je. Možná to totiž se zvukem samotným vůbec nesouvisí. Za poslední roky jsem si zvykl potkávat několik forem folk metalu, z nichž jen jedna mě obvykle baví. Když dáme stranou odrhovačky jako Korpiklaani a popově metalová alba, kam jsou jen násilně natlačeny všelijaká fidlátka, zbude nám už jen hudba typu Falkenbach či starých Agalloch, ze které folk cítíme, aniž by tam vlastně byl jakýkoli jeho charakteristický nástroj. Ovšem pozapomněl jsem, že může existovat ještě čtvrtá cesta, kde metalový podklad a smyčcové pozlátko vznikají ve vzájemné symbióze tak, aby nebyl ani jednoho přebytek a aby hudba fungovala jako celek.

Jistě již chápete, že právě do téhle uzounké kategorie řadím Northern Oak. Jenže, zaslouží si za to samotné pochvalu? Ačkoli si myslím, že Northern Oak nalezli tu správnou cestu, jak dělat folk metal, dvou chyb se přeci jen dopustili. V první řadě místy překračují onu hranici rovnováhy mezi jednotlivými složkami, v druhé pak samotná forma nezakrývá, že místy je materiál jednoduše slabší. A tak album ke konci hodinové stopáže ztrácí dech, krátká mezihra “Requiescant in Pace” i o trochu delší outro jsou kompletně zbytečné a některé skladby splývají dohromady víc, než by pro pohodlné odlišení měly. Největším problémem je pro mě však přítomnost flétny. Když nakoukneme do sestavy kapely, zjistíme, že vedle flétny jsou jediným “folkovým” nástrojem housle. Rozdíl mezi nimi však tkví v obsazení. Zatímco housle ovládá Digby Brown, jinak také hráč na klávesy, flétna je pro Catie Williams jediným nástrojem. A tak zatímco mezi klávesami a houslemi funguje jasný princip “buď a nebo”, aby kapela vše dokázala zahrát živě, flétna tímto limitována není a může si zvesela hrát bez přestání. To sice nedělá, ale i tak jí mám po hodině poslouchání plné zuby.

Tím jsem vystřílel všechna negativa a mohu pokračovat jen tím dobrým. Když jsem si totiž Northern Oak poslouchal poprvé, ihned mě napadlo, že takhle nějak by folk metal měl znít, což mě (i přes zmíněné nedostatky) stále neopustilo. Northern Oak se drží poměrně jednoduchého schématu, kde sice hlavní slovo určuje kytara, ovšem nemá vyloženě dominantní pozici. Zejména basa má svou hlavu a občasnou jednoduchostí šestistrunky se ve svých hrátkách nedá zastrašit. Klávesy, ač velice jednoduché (a mírně upozaděné), svou práci dělají přímo výtečně – navíc jsou pravidelně střídány zmíněnými houslemi. I ta flétna není nakonec jen přítěží. Často do tvrdších částí přináší hezké a nevlezlé melodie a zazáří i v několika měkčích chvílích. Velice jsem si tak oblíbil úvodní “The Dark of Midsummer”, “Gaia” či nejspíše nejpomalejší píseň alba “Taken”. Velkou chválu zaslouží i zpěv. Martin Collins pravidelně střídá dvě polohy řevu (obě jsou opravdu dobré) s čistým zpěvem. Zejména ten mě potěšil, protože do folkového nádechu alba krásně sedne, aniž by byl folkový zbytečně moc. I z tohoto hlediska je třetí album Northern Oak povedené.

Silná stránka “Of Roots and Flesh” tkví v pozitivním prvním dojmu a hlavně skutečnosti, že jeho vady se při každém dalším poslechu skryjí a minimálně půlhodinu se neobjeví. Nemůžu se tak zbavit dojmu, že kdyby bylo album o něco kratší a úsporněji pracovalo s flétnou, byl bych bezmezně nadšený a mluvil o jednom z nejlepších alb roku. Takhle mohu alespoň říci, že jde z mého pohledu o jedno z nejlepších folk metalových alb roku, což bohužel mnohé neznamená.

Další názory:

Když jsem se do poslechu “Of Roots and Flesh” pouštěl, hned po první společné seanci jsem si říkal, že je to fakt dobré, ale abych to byl schopen plně docenit, budu potřebovat mnohem větší počet poslechů, aby nahrávka odkryla všechny své výborné momenty. Jenže čím více se počet poslechů zvyšoval a čím déle jsem čekal na to, až se mi ta muzika otevře, tím více mi docházelo, že vlastně čekám trochu zbytečně. Nechápejte mě špatně, hudba Northern Oak je ve své podstatě určitě dobrá a bez jakýchkoliv debat se bavíme o nadprůměru, jenže… ona je prostě tak nějak jakože dobrá, přinejmenším na letmý poslech, ale když se do toho člověk zkusí trochu ponořit, těch opravdu výrazných momentů tam vlastně zas tolik není. Jedním z nich je určitě téměř až fantastická houslová linka v šesté “Taken”, nicméně jsem doufal v to, že právě takových pasáží bude na “Of Roots and Flesh” mnohem více, jelikož Northern Oak se již od začátku tvářili, že na něco takového v nich ten potenciál je. Tím pádem se pro mne album stalo mírným zklamáním, nicméně i přesto je v jádru stále minimálně slušné a jeho poslech víceméně baví.