Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.7.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. XDM 02. Armorist 03. Down to the Bone 04. Pig 05. Bitter Pill 06. Where There’s Smoke 07. Freedom Rings 08. Another Day to Die 09. King of the Rat Bastards 10. It’s All Yours 11. In the Name 12. The Fight Song [bonus] 13. Miss Misery [bonus] Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 7,5/10 Ježura – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,2/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Důvodů, proč se “White Devil Armory” amerických harcovníků Overkill stalo hned po svém ohlášení jedním z nejočekávanějších letošních alb na poli thrash metalu, je hned několik, ale jako nejdůraznější se zdají být dva. “Ironbound” a “The Electric Age”. Při vyřknutí těchto dvou titulů musí být všem jasno, o čem je řeč. Po vydání prvně jmenovaného opusu v roce 2010 jsou Overkill v laufu a vypadá to, že na co sáhnou, to se jim pod rukama mění ve zlato, protože aby se kapela, která ještě několik let zpět paběrkovala s nikterak výraznými deskami, vzedmula k takové formě, to je vskutku nevídaná věc. Následující “The Electric Age” svého času potvrdilo velmi silnou formu, v níž se Overkill v této dekádě nacházejí, takže od “White Devil Armory” jsem nečekal nic menšího, než parádní thrash metalovou desku hodnou jména, které se nese nad roztaženými křídly netopýra, jenž v opět lehce zeleném nádechu vítá posluchače do pořádného uragánu.

Samozřejmě se hned od přečtení titulku recenze nabízí otázka, jestli se novince “White Devil Armory” podařilo vyrovnat kvalitám svých dvou předchůdců. Sám za sebe říkám, že tentokrát se to Overkill nepovedlo a nemyslím si, že by za tím stály pouze mé vysoké očekávání, jež jsem do alba od začátku vkládal. Materiál je to samozřejmě kvalitní, o tom netřeba diskutovat a Overkill dokazují, že úspěchy let nedávných nejsou čistě náhodné, jen už to není taková šleha, jako byla dvojice předchozích opusů, které budu zmiňovat možná až nezdravě často, ale po takových deskách se tomu lze jen těžko vyhnout. Zvlášť když “White Devil Armory” vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo a předminule začalo. Průrazným zvukem počínaje (někomu přijde umělý, ale mně se jeho vyváženost všech nástrojů líbí) a celkovou náladou alb, které dopadají jako zničující palebná munice, konče.

Krom takových těch technických požadavků, které člověk od jména jako Overkill vyžaduje, jsou v úplném pořádku rovněž muzikantské výkony. Já jsem sice člověk, který v životě hudební nástroj v ruce nedržel (foukací harmonika na táboře se asi nepočítá, co?), ale přesto dokážu ocenit přinejmenším nápaditost a sehranost jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je sázkou na jistotu dvojice Dave Linsk a Derek Tailer, jejichž kytarové souboje (zejména ty ve “Freedom Rings” nebo “Down to the Bone”) nemají chybu a přestože jsou skladby v drtivé většině pekelně rychlé, tak je zbytečné obávat se jednoduchých old-school odrhovaček konzervativního střihu, protože většina skladeb má glanc a chytré nápady, jež je zvedají výš. Rozplývat se nad výraznou basou a kulometnými bicími výjezdy pánů D.D. Verniho a Rona Lipnickiho je pak nošením dříví do lesa, protože každý, kdo už některý z počinů slyšel, ví, o čem mluvím.

No, a na konec je tady legendární Bobby “Blitz” Ellsworth, který mučí své hlasivky a sluchovody posluchačů díky vysoce položenému ječáku. Je zvláštní, jak to, co mi kdysi na hudbě Overkill strašně lezlo na nervy a co mě od starších alb vyloženě odrazovalo (Blitzův řev), mě s vydáním “Ironbound” smetlo a od té doby se stalo mým oblíbeným aspektem tvorby této pětičlenné party z New Jersey. Jeho vokál je naprosto jedinečný, unikátní a tak je k němu třeba přistupovat. Nesedne každému (věřte, vím, o čem mluvím), ale v každém jeho slově je cítit naléhavost a energie z něj jen srší.

Řečí už ale bylo dost, takže pojďme směle na věc. Úvod “White Devil Armory” obstarává neveselé intro “XDM”, které přechází v úvodní rychlopalbu “Armorist”. Po té se sáhlo i jakožto po první věci, která se dočkala obrazového ztvárnění. Z tohoto úhlu je to samozřejmě správná volba, protože to je energický otvírák, který má neuvěřitelný tah na branku a plní tak funkci poutače fanoušků, kteří s tvorbou Overkill nemají tu čest a fanoušky starší upoutá jistě taky, ale v kontextu celé desky jí, podobně jako hodnotící H., považuji za slabší část jinak celistvé nahrávky. Síla alba jako celku tkví zejména v tom, že postrádá vyložené vrcholy, nebo naopak kvalitativní propady. Ne, že by se na něm vyložené pecky nenacházely, ale vyrovnanou laťkou tento pocit úspěšně vyvrací. “White Devil Armorist” si celou dobu jede ten svůj našlapaný thrash metal s přesahy do heavy metalu a občas k punkové neučesanosti v podobě krátkých momentů skvělé “Pig”. Do podobné sorty písní spadá ještě dvojice “Down to the Bone” a “Where There’s Smoke”, které jsou z mého pohledu klasické Overkill pecky let aktuálních a krom rychlých slok se nebojí přijít s (relativně) melodickým refrénem, kdy zejména ten v “Down to the Bone” je opravdu skvělý.

Aby to nevypadalo, že dobré skladby se nachází jen v první polovině nahrávky, tak z té druhé stojí za zmínku zcela určitě thrashový náser “Freedom Rings”, nebo výraznou rytmikou poháněná dvojice “Another Day to Die” a “It’s All Yours”. Zpočátku se mi sice zdálo, že druhá polovina postrádá nějaký opravdu výrazný moment, který by posluchače mírně nakopnul a nepřipustil případnou skomírající pozornost, nicméně je tady “King of the Rat Bastards”, která si do hitovostí nic nezadá s již zmíněnou “Armorist”. Oproti ní však nepůsobí příliš jednoduše, na což právě “Armorist” začala brzy dojíždět. Jako první ochutnávku jsem si jí zamiloval, ale později jsem se jí zajedl přeci jen o něco dřív, než bych po nástupci otvíráků jménem “The Green and Black” a “Come and Get It” z předchozích alb očekával. Tak trochu stranou všech skladeb ční pomalá “Bitter Pill” s parádně zatěžkaným riffem, jenž je oproti těm masakrům všude okolo příjemným zpestřením a táhne skladbu vzhůru, takže i když jsem říkal, že vyložené vrcholy na “White Devil Armory” neobsahuje, tak minimálně “Bitter Pill” se v těch deseti skladbách v žádném případě neztratí.

Přestože vyložená slova kritiky nepadla a výsledná sedmička se tak může zdát jako známka nízká, tak v porovnání s předešlými počiny jsou na tom letos Overkill prostě a jednoduše o třídu hůř. Možná, kdybych neměl s čím srovnávat, tak bych se vytasil se známkou vyšší, ale takhle, při vědomí, že to je sice opravdu poctivá porce thrash metalu dle těch nejlepších stylových zvyklostí, ale pořád “jen” porce stojící ve stínu alb předešlých, se mi po lepším hodnocení sahat příliš nechce. Čistě po kompoziční stránce je “White Devil Armory” v pořádku, ale pocitově pro mě bude tahle placka až na třetím místě (pokud se budeme bavit pouze o novodobém materiálu). I když samozřejmě chápu, že se pánové snaží držet toho, co jim evidentně šlape, tak když si vezmu, že i s netypickou “Bitter Pill” to není vůbec špatné, tak by možná pro příště nebylo špatné poohlédnout se po trošku variabilnějším materiálu a překvapit zase z jiné strany. V každém případě je “White Devil Armory” důkazem, že Overkill jsou aktuálně ve formě a leckterá thrashová kapela by jim takový materiál mohla závidět.

Další názory:

Dá se říct, že na čtyři roky starém opusu “Ironbound” chytili thrash metaloví veteráni Overkill doslova životní formu a natočili nejspíš tu nejlepší desku svojí dlouhé kariéry (dobrá, přinejmenším jednu z nejlepších, abych zas nepřeháněl). Od té doby je kapela v obrovském laufu a její forma pokračuje i nadále. “The Electric Age” bylo hodně super a nejnovější placka “White Devil Armory” je stejně tak. Overkill si opět drží svůj vysoký standard, napsali parádní fošnu, která po celých těch 50 minut hravě zvládne nenudit, a navrch jako vždy přihodili pár kulervoucích hitovek, jež celé album posunují ještě více směrem nahoru. Co se týče mě osobně, já bych za tyhle vrcholy určitě označil “Pig”, hutnější “Bitter Pill”, “Another Day to Die” a “King of the Rat Bastards”, což je jedna šleha vedle druhé. Nicméně vyloženě slabý není žádný kus, ten nejméně povedený je možná trochu paradoxně videoklipem vybavená “Armorist”, ale vzhledem k tomu, že i ta je vlastně dobrá, tak není co řešit. Jednoduše řečeno, Overkill opět vraždí a společně s Death Angel jsou pro mě osobně v současnosti asi tou nejzajímavější thrashovou kapelou z těch starých veteránů.
H.

I když toho od Overkill znám jen naprosté minimum, na “White Devil Armory” jsem se dost těšil, protože i to málo, co znám, zařadilo tyhle staré pardály do vybrané společnosti thrashovek, které mě narozdíl od zástupů ostatních baví a mají mi co nabídnout. A s výsledkem, jakým novinka dopadla, jsem rozhodně spokojen. Důvody? Zaprvé je to originalita. Overkill totiž na “White Devil Armory” (a podle všeho i na starších nahrávkách) znějí dost svojsky, a to ať už jde o instrumentál (ty změny rytmu jim žeru i s navijákem!) nebo vokál (Bobbyho Elswortha si jde splést jen těžko), a právě tohle je dělá výjimečnými. Zadruhé je to pak prostě pořádná pecka mezi oči. “White Devil Armory” je parádně agresivní, nasraná, ale přitom pořád chytrá a zábavná deska, jež nepostrádá řadu vyloženě chytlavých momentů, spoustu výtečné instrumentální práce (basa!) a která díky tomu všemu prostě baví, aniž by jí v tom padesát minut stopáže jakkoli bránilo. Nejlepší skladby? Pro mě asi “Armorist”, “Down to the Bone”, “Bitter Pill” (ta je obzvlášť skvělá), “Where There’s Smoke” a “Another Day to Die” (další výtečný kus), ale zbytek nijak zvlášť nezaostává a kovaný thrasher si jej rozhodně oblíbí, ačkoli já jsem trochu rezervovanější. I proto si stejný kovaný thrasher může k mé silné sedmičce přidat klidně bod navíc. Ale vkus nevkus – tohle je jednoduše velice dobrá práce.
Ježura