Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.10.2012 Label: Agonia Records Tracklist: 01. Blood of Saints 02. Demon in My View 03. Necromantic Summoning Ritual 04. Divide et Impera 05. (Dolce et decorum est) Pro patria mori 06. Dystocratic 07. Iron Cross – Posthumous 08. The Elevenfold Seal 09. Fade into Obscurity 10. Sword of Damocles Hodnocení: H. – 6/10 Stick – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook

Ragnarok již dávno patří mezi léty prověřené stálice pravověrného norského black metalu, nikdy se sice nevyhřívali mezi těmi nejznámějšími smečkami, které lze bez debat považovat za legendární, nicméně se téhle kapele v žádném případě nedá upřít, že měla slušný podíl na dnešní podobě toho, čemu se nyní říká black metal, a že za sebou zanechala pěknou řádku více než dobrých nahrávek. Osobně mám nejradši to “střední” období okolo roku 2000, zejména desky “Diabolical Age” (2000) a především “In Nomine Satanas” (2002), které jsou nádhernou ukázkou výborného sypacího black metalu v klasickém stylu. Nicméně se mi líbí i ta předcházející alba, “Nattferd” (1995) a “Arising Realm” (1997), i to následující, “Blackdoor Miracle” z roku 2004, na němž se hlasivky trápil kultovní Hoest z Taake. Poté se ovšem nad Ragnarok na čas zavřela voda, a přestože se skupina oficiálně nerozpadla, nějakou dobu nevykazovala v podstatě žádnou aktivitu a v sestavě de facto zbyl pouze bubeník Jontho. Ledy se začaly lámat až v roce 2008, kdy dal Jontho dohromady novou stálou sestavu a Ragnarok se opět rozjeli. Návratová deska “Collectors of the King” nebyla ve své podstatě špatná, ale měla jeden zásadní problém – na staré majstrštyky to jednoduše ani zdaleka nemělo…

Podobným problémem bohužel trpí i nejnovější “Malediction”. V žádném případě to není zlá nahrávka (ve smyslu kvality, po obsahové stránce je samozřejmě zlá, až se hory zelenají), ale od jména jako Ragnarok jednoduše očekávám trochu více, neboť v minulých letech jsem byl zvyklý na o poznání drtivější počiny. Což o to, pokud by kapela uhnula jiným směrem, pak bych si na nedostatečnou kvalitu oproti starším věcem moc nestěžoval, jelikož patřím mezi lidi, kteří s vývojem jednotlivých skupin nemají problém, jenže díky tomu, že se Ragnarok neustále pohybují v mantinelech čistokrevného black metalu (pravda, na novince s občasnými výjezdy k thrash metalem načichlým riffům, ale nutno říct, že je to změna víceméně jen kosmetického rázu), nedá se tomu prostě vyhnout. “Malediction” je jednoduše deska, která nikterak nevyčnívá nad současnou black metalovou produkcí – a to je pro mě od kapely velikosti Ragnarok setsakra málo.

Hlavním poznávacím znamením “Malediction” je, že sype, sype a sype. Jenom proti tomuhle bych samozřejmě neměl vůbec nic, znám i mnohem zběsilejší alba, která mám opravdu hodně rád. Nicméně tohle se prostě musí umět a podobná muzika není jen o tom, jak rychle dokáže bubeník drtit kopáky své bicí soupravy a jak rychle dokáže zpěvák štěkat svým krkavčím vokálem, pořád to musí mít nějakou myšlenku a nosné nápady – stačí se ostatně podívat na staré nahrávky samotných Ragnarok, jak se to má dělat. Pár takových písní se objeví i na samotném “Malediction”, mezi nejžárnější příklady patří asi “Necromantic Summoning Ritual”, “Dystocratic” (s výjimkou jejího začátku, ale k tomu se ještě dostaneme) nebo “The Elevenfold Seal”, tím to ale pomalu končí. Celkový dojem z placky tedy zůstává ne tak silný, jak bych si představoval.

Asi nejrozporuplnější položkou “Malediction” je již zmiňovaná “Dystocractic”. Sama o sobě špatná není, naopak ve své podstatě patří mezi nejvýraznější kusy alba, paradoxně však obsahuje naprosto debilní úvod, který zní, jako kdyby se na “Malediction” zatoulal z nějaké power metalové nahrávky. Nemám tušení, co tím Ragnarok sledovali, ale je to úlet jako prase, mnohem radši bych poslouchal sypačku beze změny, než na desce slyšel podobná ozvláštnění, která při poslechu neuvěřitelně ruší, až doslova iritují. Čistě z principu proti ozvláštněním celku samozřejmě nic nemám, je ovšem nutné to provést trochu méně násilným způsobem – a opět bych tu mohl vytáhnout staré fošny Ragnarok. Když si vzpomenu, jak třeba takové “Blackdoor Miracle” dokázala nakopnout fenomenální chytlavá jízda “Murder”, zní to jak úplně od jiné kapely. Vlastně pokud celé “Malediction” (a i “Collectors of the King”) porovnám právě s “Blackdoor Miracle”, které je té nové éře na časové ose nejblíže, je to neskutečně propastný rozdíl. Od naprosto zabijácké a kulervoucí nahrávky, kterou bych se pomalu nebál označit za jeden z klenotů klasického black metalu po roce 2000, se Ragnarok dostali k relativně obyčejnému black metalu. Ten sice ve své aktuální podobě boduje agresivním tahem na branku, ale to je prostě zoufale málo…

Z technického hlediska nelze “Malediction”, potažmo celým “novým” Ragnarok vytknout vlastně nic. Žánrová pravidla jsou dodržována zodpovědně a na obstojné úrovni. Kytara nasraně pálí jeden riff za druhým, kulometná palba bicí artilerie je rovněž slušná, zpěvák HansFyrste je nepochybně ďábel, jak se patří, ačkoliv v domovské smečce Svarttjern jeho vokál dle mého názoru zabíjí s větší razancí, ale to všechno dohromady dává jen “pohodovou” desku, jež se poslouchá úplně bez problému, během těch 45 minut si člověk s radostí klepe do zběsilého rytmu, ale víc “Malediction” prostě nenabízí. Z mého pohledu se tedy jedná o zklamání, byť stále dobře poslouchatelné, a vzhledem k faktu, kolik bodů bych udělil starším nahrávkám, nemohu jít v případě novinky nad 6 bodů.

Další názory:

Ragnarok a jejich druhé album po oživení. Řekl bych, že od minulého alba trochu upustili od rezolutního black metalu a nechali nasáknout svou muzikou fortelným thrash metalem. Producent Devo (Marduk) album opět ošperkoval výborným zvukem. Desku bych rozhodně nenazýval průšvihem, je rychlá, je agresivní a obsahuje silné momenty. Nicméně má slabší začátek, první dvě skladby prostě nějak nedokážu vnímat, jak jsou nevýrazné. Většinou se začnu soustředit až u třetí “Necromantic Summoning Ritual”. Obsahuje taky občasné úlety, které zní opravdu hrozně, například úvod “Dystocratic”, která jinak patří k lepším skladbám desky. Pozornost bych zaměřil především na sedmou skladbu “The Elevenfold Seal”. Fakt to není blbé, pro méně zkušené metalisty by mohlo jít i o celkem nenásilný úvodní vstup na pole téhle hudby, nicméně je to oproti klenotu “Blackdoor Miracle” celkem neškodný hevík.
Stick