Země: Francie Žánr: black / sludge metal Datum vydání: 28.2.2020 Label: Season of Mist Tracklist: 01. L’ascension 02. A New Order 03. The Renegade Son 04. The Crowning 05. Stellar Cross 06. La tentation 07. Au bord du gouffre Hrací doba: 46:48 Odkazy: facebook / bandcamp

S francouzskými Regarde les hommes tomber jsem se poprvé setkal na jejich bezejmenném debutu a od té doby poslušně poslouchám každé jejich album. Ne snad, že by to byl až takový problém, když letos přicházejí teprve se svou třetí deskou, protože mezi aktuálním „Ascension“ a předešlým „Exile“ si dali docela luxusní pauzu pěti let. Přesto nemůžu tvrdit, že by mi tahle formace nějak zásadně přirostla k srdci…

Pokusím se to trochu vysvětlit. První placku bych zařadil k docela fajn nahrávkám. Měla svou atmosféru, skvělý biblický přebal a pár výborných momentů. Regarde les hommes tomber uměli přiložit pod kotel a udělat dost intenzivní pasáž. Třeba nástup v podobě úvodní instrumentálky „Prelude“ má sílu, o tom prostě žádná. Navzdory nepochybným kvalitám mě to ale jako celek úplně nestrhlo, a přestože mám tu desku doma na vinylu, vracet se k ní nepotřebuju a taky to nedělám. „Exile“ pořád jelo na vlně nastavené debutem, dokázalo si zachovat podobnou náladu a opět se mohlo chlubit výbornou vizuální stránkou. Hudebně už ale druhé album bylo o trochu níž, tudíž asi nepřekvapí, že z dlouhodobého hlediska dopadlo stejně jako prvotina.

Regarde les hommes tomber si poté dali už zmiňovanou pětiletou přestávku, během níž se přestěhovali od Les acteurs de l’ombre Productions k větším Season of Mist. Hodně mě zamrzel především posun v grafice alba, protože jak se mi minulé obálky líbily, tak „Ascension“ se mi naopak fest nelíbí. Ani ne tak samotným motivem jako spíš stylem, jenž se mi zdá takový příliš „komiksový“ a vůbec mi nesedl.

Výše jsem mluvil o tom, že i navzdory svému chladnějšímu vztahu ke kapele její nahrávky poslouchám poslušně, ale popravě to zas až tak poslušně není. K poslechu „Ascension“ jsem němel přílišnou motivaci a původně jsem plánoval desku vynechat. Pustil jsem si ji spíš náhodou, když jsem zrovna přemýšlel, co bych si měl narvat do přehrávače, a tohle na mě vyzvracel YouTube. K většímu počtu poslechů mě přinutila jen touha napsat recenzi, protože o Regarde les hommes tomber tu ještě nemáme článek, který by se dal číst.

Dle řečeného je asi jasné, že „Ascension“ vnímám docela vlažně. Přijde mi, že Regarde les hommes tomber se během prodlevy nikam neposunuli a i na své třetí řadovce servírují variaci toho, co předváděli už na té první. Můžu se samozřejmě mýlit, protože najeté zpaměti to nemám, už je to nějaký ten pátek, co jsem „Regarde les hommes tomber“ a „Exile“ slyšel, a jsem líný si to teď pouštět. Možná, že nějaké nuance a pičovinky, ale nemůžu sloužit, pocitově mi to prostě přijde prakticky to samé.

Není pochyb o tom, že „Ascension“ je nahrané po všech stránkách profesionálně. Ale to není ekvivalentem vysoké kvality. Ze skladatelského hlediska mě fošna moc nezaujala. Regarde les hommes tomber jako kdyby zapomněli, jak stvořit nějakou skutečně natlakovanou pasáž, které zdobily jejich debut. Muzika samozřejmě formálně pořád hrne, ale to spíš vyplývá z podstaty žánrové kombinace sludge a black metalu, nikoliv z vlastního materiálu. Strhnout to pořádně neumí.

Světlými momenty budiž třetí „The Renegade Son“ a pátá „Stellar Cross“, které se mi zdají trochu melodičtější a/nebo prostě mají výraznější motivy, takže se od zbytku nějak odlišují. Což mi vlastně připomíná další problém „Ascension“. Zvukové ošetření alba se mi moc nezdá, celé to zní tak nějak stejně, necharismaticky a slévá se to do akustické koule, v níž zanikají eventuální záchytné body. Nicméně vzhledem k tomu, jak je tato koule zvukově čistá a relativně nekonfliktní, nejsem to schopen ani ochoten tolerovat.

Jak vidno, pro „Ascension“ jsem měl schovanou především kritiku. Nehodlám to v posledním odstavci žehlit, abych někoho nenaštval, protože bych tím popřel, že mě počin skutečně nezaujal. Jen chci vyjasnit, že se nejedná o neposlouchatelnou zoufalost. Jde „pouze“ o desku, která trpí na přílišnou všednost, ačkoliv se může snažit vzbuzovat opak. Vnímám to jako řemeslně dobře udělané nic. V tomhle ohledu si „Ascension“ může klidně podat ruku třeba s poslední řadovkou The Great Old Ones, s níž ostatně sdílí i vydavatelskou stáj.