Země: USA Žánr: progressive / groove metal Datum vydání: 6.10.2014 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Arise and Purify 02. Let the Serpent Follow Me 03. Exitium (Anthem of the Living) 04. Question Existence Fading 05. I Am Low 06. Frozen 07. One Final Day (Sworn to Believe) 08. The World is Wired 09. The Dying Age 10. Ad Vitam Aeternam 11. The Year the Sun Died Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové Sanctuary – Jim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat.

Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died” činí rovných 25 let a od té doby už se postavení některých členů na scéně dosti změnilo a s ním i očekávání od alba Sanctuary. Zatímco trojice Dave Budbill, Lenny Rutledge a novic Brad Hull jsou mimo fanoušky kapely stále celkem neznámá jména, tak zmíněná dvojice Sheppard/Dane povýšila a hlavně Warrel Dane se vypracoval v jednoho z nejcharismatičtějších zpěváků na metalové scéně, ačkoli svůj talent dokázal v uplynulých dvou dekádách zúročit takřka výhradně s pomocí svých kolegů z Nevermore, zejména pak skladatelského tahouna Jeffa Loomise. Sólový počin “Praises to the War Machine” nenadchnul, a protože jsem očekával, že skladatelských otěží se chopí Dane, tak jsem od novinky Sanctuary zas tak veliké zázraky nečekal.

“The Year the Sun Died” má (ne)překvapivě blízko dosavadní práci Nevermore. Zatímco původní tvorba Sanctuary byla mnohem více založená na kombinaci heavy a power metalových postupů s občasnými melancholickými emočními atmosférami deštivého Seattlu, tak novinka Sanctuary má nejblíže poslednímu albu Nevermore. A to jak po zvukové, tak částečně i po skladatelské stránce, jen s tím rozdílem, že Sanctuary jsou méně thrash a více power metal, jenž je nyní mnohem více načichlý groove metalovými riffy.

Nicméně, srovnání s Nevermore a škatulkování už bylo až dost. Sanctuary mají zcela určitě co říct i fanouškům zcela novým, tvorbou progresivních thrasherů naprosto nepolíbených. Vždyť poznávací znamení, na nichž noví Sanctuary staví, jsou v jistém ohledu tím nejlepším, co lze na takto žánrově zaměřené nahrávce dostat. Od expresivního vokálu, který si už nikdy v životě s nikým nespletete, přes krystalicky čisté kytarové plochy a melodicky líbivá sóla až po bublající rytmiku a šlapavé bicí. K těmto technickým finesám, které nenarušují silovou strukturu jednotlivých skladeb dle vzorce americké heavy/power metalové tvorby, si připočtěte velmi silný materiál, se kterým se pětice ze Seattlu na svém návratovém zářezu vytáhla.

Hned první zveřejněná píseň “Frozen” rozmetala všechny pochybnosti, zda se po čtvrtstoletí trvající tvůrčí pauze nevytratila tvůrčí jiskra prvních dvou alb. Tato skladba, která díky stavbě ústředního riffu hodně připomene Nevermore, je jednou z těch skladeb, jež ukazují, že návrat Sanctuary má smysl a že kapela je hodná existence i po takové době. Naprosto uhrančivý refrén, v němž naplno vypluje Warrelova vypjatost, je přesně tím prvkem, na němž můžou Sanctuary vystavět i méně výraznou píseň, jež by za normálních okolností posluchači nic moc nedala a z pera jiné skupiny s méně nadaným zpěvákem slušně zapadla. Mě takto napadá “The World Is Wired”, která vyloženě stojí a padá s parádní vokální linkou, jež instrumentálně nezáživnost skladbu zvedá nejméně o třídu výš.

Doposud to možná vyznívá tak, že album se dobře poslouchá jen díky neuvěřitelné práci vokalisty kapely, nicméně to by nebylo fér vůči kytarové dvojici Lenny Rutledge a Brad Hull, jejichž první společná práce dopadla na výtečnou. Jejich souhra je takřka dokonalá a proplétání kytarových sól s drtivými riffy se mi hodně líbí. Třeba hned v úvodní “Arise and Purify” se harmonický závěr pod tíhou kytarového sóla stává vrcholem celé písně, což je při instrumentální kvalitě ostatních členů úkol dosti nesnadný. Další z vrcholů je emočně nabitá “Exitium (Anthem of the Living)”, která v sobě skrývá opravdu nádhernou melodickou práci kytarového dua, jež je mocně podporována Warrelovým zpěvem. Upřímně mne nepadá skladba, v níž by nedal naplno průchod svým emocím a při poslechu mu žeru každé slovo, takže když zpívá o konci svobody lidské rasy v “Question Existence Fading”, nebo konci světa v “Dying Age”, tak to v jeho podání vyznívá až mrazivě epicky. Ony texty obecně navazují až depresivní atmosféru z blížícího se konce světa, s nímž se Warrel Dane vypořádává hned v několika možných formách a korespondují s vyvedeným albovým přebalem.

Tak trochu stranou od rytmicky rychlejších a kytarově ostřejších věcí stojí balady, mezi které by se daly úspěšně zařadit “I Am Low”, “One Final Day (Sworn to Believe)” a “The Year the Sun Died”. Asi není třeba příliš zdůrazňovat fakt, že hlavním tahounem je v nich Warrel Dane, jemuž tyhle semi-akustické polohy, které připravují půvu velkému závěru (“The Year the Sun Died“) vyloženě sluší, nicméně ani on nemůže zachránit vše, takže nebýt toho, že skladatelsky se pánové nevytáhli s parádně vystavěnými věcmi, v nichž se postupně buduje atmosféra a prvoplánový atak na emoce posluchače je odsunut až někam na třetí kolej, tak bych stěží mohl mluvit jako o jedněch z nejlepších položkách alba, protože balady jsou obvykle částí alba, kterou pravidelně zatracuji. U Sanctuary je tomu však jinak a s tímto druhém písní nemám nejmenší problém. Ba dokonce je řadím mezi ty nejzdrařilejší.

Možná se zdá, že té chvály padlo až příliš, ale vězte, že “The Year the Sun Died” je ve všech ohledech nečekaně vyzrálé album, kterému chybí k dokonalosti jen velmi málo. Přestože jsem si v předstihu myslel, že můj smutek ze (snad dočasného) konce Nevermore nemůžou Sanctuary zahnat, tak uznávám, že jsem se mýlil. Při poslechu takto nabitého alba, kde se skvělými momenty nešetří a je radost jej poslouchat po celých 50 minut, nemám důvod vzpomínat na nečinnost mých oblíbenců, protože Sanctuary na svou první část existence navázali způsobem ukázkovým a připravili mi jedno z největších překvapení roku. Žádné paběrkování na dřívějších postupech, ale k dnešní době laděná deska plná těch nejsilnějších aspektů, které v sobě aktuální sestava Sanctuary spojuje.