Země: USA Žánr: hard rock / alternative metal Datum vydání: 26.3.2012 Label: Roadrunner Records / Atlantic Records Tracklist: 01. Adrenaline 02. Bully 03. Amaryllis 04. Unity 05. Enemies 06. I’m Not Alright 07. Nowhere Kids 08. Miracle 09. I’ll Follow You 10. For My Sake 11. My Name (Wearing Me Out) 12. Through the Ghost Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Pro Američany Shinedown mám slabost. Jejich čtyři roky staré album “The Sound of Madness” mě i přes svou neoddiskutovatelnou jednoduchost bavilo po mnoho poslechů. Na novinku “Amaryllis” jsem tak byl vcelku zvědavý, i když svá očekávání jsem raději krotil. Starší alba Shinedown mě totiž nezaujala ani v nejmenším a já tak váhal, zda “The Sound of Madness” nebyl jen záblesk zábavy v moři nudy. Po třech týdnech od vydání a dvojciferném množství poslechů však mohu s klidem prohlásit, že moje očekávání mohla být klidně i vyšší. “Amaryllis” totiž pokračuje ve stopách svého předchůdce nejen hudebně, ale také kvalitativně.

Tím jsem řekl v podstatě vše, co jste potřebovali slyšet, ovšem jako správný recenzent tuto informaci musím natáhnout alespoň do délky eurounijní vyhlášky o zkaženém zelí. Navíc jsou mezi vámi jistě i tací, kteří “The Sound of Madness” neslyšeli. Zvláště pro ně jsou tak psány následující řádky. Shinedown hrají alternativní rock (někdo je řadí do škatulky post-grunge, jako by na tom záleželo), v rámci něhož se ovšem přiklánějí k “mainstreamové” linii a vše, co vytvoří, tak splňuje základní kritéria líbivosti. I přesto je však jejich tvorba osobitá a kvalitní. Jinými slovy, není to běžný rádiový produkt stvořený k zaujetí mas posluchačů a přesto přesně takový efekt tvorba Shinedown má.

Skladby na “Amaryllis” lze snadno rozřadit do tří kategorií a přesně v tomto smyslu se album pokusím zhodnotit. Prvotně jsou zde nejjemnější balady. Právě ty měly lví podíl na úspěchu “The Sound of Madness”, a dalo se tak očekávat, že si na nich Shinedown dají zvláště záležet. Patří mezi ně například titulní skladba, postavená na souhře smyčců, akustické kytary a samozřejmě sympatického hlasu zpěváka. Mnohem více jsem si však oblíbil hned následující “Unity”. Její pomalá gradace, sugestivní text a nesmírně melodický refrén si vyloženě říkají o úspěch v hudebních hitparádách. Velkou pochvalu si zde zaslouží bubeník Barry Kerch, jehož vypjatá hra ještě více prohlubuje emotivní vyznění celé kompozice. Stejně tak skvěle vyznívá i “For My Sake” s nepopsatelně nádherným refrénem. Některé z dalších balad ovšem nevycházejí tak dobře jako ty zmíněné. Například “Miracle” balancuje na hraně kýčovitosti a před pádem do propasti ji zachraňuje zejména skutečnost, že je i tak radost ji poslouchat. To samé platí pro ještě pomalejší, pianem podpořenou píseň “I’ll Follow You”. Ta navíc oplývá povedeným sólem a vkusně zapracovanými smyčci. Nešťastně pak dopadla závěrečná “Through the Ghost”, jejíž nálada i rytmus jako by vůbec nezapadaly do kontextu alba. Oceňuji, že se zde Shinedown pokusili o něco nového, nejsem však vůbec přesvědčen, že se to povedlo.

Druhou skupinou jsou ty nejrychlejší skladby, mnohdy až s metalovým nádechem. Jejich přítomnost je pro mě největším potěšením a právě kvůli nim jsem se k albu tak často vracel. Snadno sem zapadne úvodní “Adrenaline”, v níž vás hned na první poslech zaujme rychlé tempo bicích a skvělé kytarové sólo. Její jednoduchý text a chytlavost vyloženě vyzývá k tomu, abyste si v jejím rytmu prověřili své pěvecké (ne)schopnosti. Kupříkladu při jízdě autem, o níž její text ostatně pojednává. Za vrchol alba pak považuji píseň “Nowhere Kids”, která má téměř punkový nádech. Brent Smith v její sloce střílí slova rychlostí Hyrdeho z kapely Stam1na a v refrénu nechybí nic z typické podmanivé melodičnosti Shinedown. Ústřední riff navíc jistě zalichotí každému příznivci tvrdší hudby. Tato rebelská stránka Shinedown je mi asi nejvíce sympatická a rozhodně by mi nevadilo, kdyby podobného materiálu bylo na albu více. “My Name (Wearing Me Out)” pak kombinuje epičnost “Unity” s rychlým tempem “Adrenaline” a výsledkem je asi nejtemnější skladba alba.

Dvě třetiny “Amaryllis” tak máme za sebou a skladby které zbývají zapadají nepřekvapivě někam mezi dvě zmíněné škatulky, nám zbývají. Patří sem v podstatě jen dvě písně (“Bully” a “Enemies”) a k nim vám povím snad jen to, že se povedly. “Bully” si v přiloženém videu ostatně můžete poslechnout sami. Zcela mimo kategorie však patří šestá “I’m Not Alright”, a proto bych jí rád věnoval pár slov. Její začátek je totiž jak vystřižený z nějaké pohádky. Upřímně řečeno jsem tak trošku čekal, že na mě odněkud vyběhne všech sedm trpaslíků. Celá píseň se pak odehrává v pochodovém tempu s masivním využitím smyčců a trumpet. Dostává tím tak trochu folkový nádech, což byla napoprvé docela rána. Doporučuji jí však dát čas, po několika posleších se z ní totiž vyklubala jasná hitovka a pro mě jedna z nejoblíbenějších písní alba.

Celkové hodnocení alba tak nebude těžké. Až na pár výjimek je “Amaryllis” kolekcí kvalitních skladeb, které neztratily nic z chytlavosti předchozího alba a přesto nevyznívají hloupě či naivně, jak to u podobné hudby obvykle bývá. Rád bych dal osm bodů, ovšem skutečnost, že se kapela od předchozího alba moc neposunula, mi v tom brání. Na tak “mainstreamovou” hudbu, jakou Shinedown tvoří, je ovšem i sedm a půl bodu vysoké číslo. Kéž by tak dobře zněla všechna “rádiová” tvorba.