Země: Kanada Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 9.7.2013 Label: Sepulchral Productions Tracklist: 01. Des épaves 02. Étrangleurs de soleils 03. Brumes 04. Au flambeau 05. L’éther 06. La disparition 07. Effondrement Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook

Kanada možná na první pohled není úplně nejmetalovější zemí na světě, přesto odsud pochází pár dost velkých kapel, jež výrazně promluvily do svých žánrů… Voivod, Annihilator, Kataklysm, Cryptopsy, Justin Bieber… ne, sorry, ten poslední tam nepatří. K čemu se však chci dostat, je to, že jak už tomu tak bývá u států, u nichž to tak na první pohled nevypadá, i v Kanadě je silné undergroundové podhoubí se spoustu kvalitní hudby a místní scéna zdaleka jen nekončí u těch pár opravdu známých formací, jejichž příklady byly výše jmenovány. Obzvláště specifická je v tomto ohledu provincie Quebec, v níž se nachází nebývalé množství výtečného black metalu. A právě sem spadá i jednočlenný projekt Sombres forêts…

Osobně jsem se k hudbě Sombres forêts dostal již s výborným debutem “Quintessence” z roku 2006, jenž přinesl působivý black metal ve středním tempu, sice s trošku horším zvukem, ale zato opravdu silnou atmosférou. Formálně by se tomu možná mělo říkat depressive black metal, ale to mi přijde jako blbost, protože na tom nic depresivního neslyším, je to spíše taková hudba na rozjímání… depressive black je třeba Silencer, ale ne tohle. Nicméně hlavní je to, že šlo o moc dobrou záležitost, dodnes mám tu desku rád a čas od času si ji s obrovskou chutí pustím. Pokračování přišlo o dva roky později v podobě “Royaume de glace”, které jelo ve více či méně podobném duchu jako “Quintessence”, jen přineslo kvalitnější zvuk, a přestože ani toto album dozajista nepostrádá kvalitu, debut mám s odstupem času i přes technické nedokonalosti prostě radši. Poté se však na Sombres forêts trochu zavřela voda. Annatar, jediný člen skupiny, se ještě v roce 2009 podílel se dvěma kolegy ze spřízněných Gris na jednorázovém projektu Miserere luminis a poté pár let ticho. Sice se poprvé už začátkem roku 2010 objevila první zprávička o tom, že je třetí dlouhohrající počin Sombres forêts v přípravě, nicméně se ty přípravy podle všeho trochu táhly, a tak deska vyšla až v letošním roce, tedy po pěti letech, pod názvem “La mort du soleil”…

Ani pořádně nevím proč, ale z nějakého důvodu (kdybych byl ženská, nazval bych to ženskou intuicí) jsem v případě “La mort du soleil” očekával jakousi proměnu zvuku oproti oběma předchozím albům. Možná mě k tomu trochu navedl i obal, který je stylově dost odlišný od předchozích dvou. Dvě malované obálky temného lesa (Sombres forêts ve francouzštině znamená “Temné lesy”), které se mezi sebou lišily jen tím, že jedna byla celá šedivá a druhá modrá, vystřídal působivý výjev rozbouřené mořské hladiny a ve vlnách se zmítající lodi. Nicméně můj pocit se nakonec ukázal být jako zčásti správný a “La mort du soleil” opravdu přináší jasně slyšitelný posun ve výrazivu Sombres forêts…

Základní atributy však zůstávají více či méně stejné. Stále se jedná o black metal ve středním až místy pomalejším tempu, jehož hlavní ingrediencí, díky níž se jedná o tak chutný pokrm (ano, “La mort du soleil” je rozhodně chutná deska, neboli řečeno bez kulinářských metafor skvělé album – doposud to explicitně nezaznělo, tak tedy nyní), je především uhrančivá atmosféra. V porovnání se svými předchůdci je však “La mort du soleil” o poznání rozmanitější nahrávkou. Zatímco třeba “Quintessence” stavělo na dlouhých monotónních plochách, které hrály na to, aby člověka vtáhly do svých útrob, na “La mort du soleil” je masivní kytarová stěna jen jedním z prvků a podstatnou část nahrávky tvoří klidnější atmosférické vsuvky, někdy třeba i jen čistě klavírní, tu a tam se v pozadí třeba ozve smyčcový nástroj. Tak či onak takové momenty tvoří tak podstatnou část “La mort du soleil” a tak moc promlouvají do výsledného dojmu nahrávky, že je skoro ani nejde nazývat pouhými mezihrami a intermezzy. Je pravda, že částečně toto započalo již na “Royaume de glace”, ale až zde to Annatar dotáhl k dokonalosti.

Tou největší změnou “La mort du soleil” je ovšem jiná věc – do jisté míry se ale klidně může jednat i o jen můj osobní pocit. Ačkoliv základním stavebním kamenem desky i nadále zůstává black metal, zdá se mi, jako by se Annatar ve své hudbě místy posunul až někam k post-metalu v takové té podobě, jakou nejlépe prezentují právě zámořské skupiny. Nejedná se ale ani tak o posun ve formální stylové stránce, jako spíš čistě po stránce pocitové – i z toho důvodu říkám, že možná to tam někdo na rozdíl ode mě cítit nebude. Na druhou stranu, rozhodně se jedná o posun velice zajímavý a musím uznat, že tato podoba atmosférického black metalu s lehkými post-doteky Sombres Forêts nesmírně sluší a z desky to dělá velmi silnou věc.

“La mort du soleil” mě osobně sice zpočátku lehce překvapilo, ale nutno dodat, že to bylo překvapení více než příjemné a že v podstatě hned od prvního poslechu mě album začalo velice bavit. Pokud bych to měl vyjádřit nějak klišovitě, rozhodně bych řekl, že těch pět let se na takovou věc čekat vyplatilo – jednoduše jsem toho názoru, že je lepší být pět let trpělivý a pak dostat takovou skvělou nahrávku jako “La mort du soleil”, než po dvou letech dostat další variaci na již řečené, která nebude příliš bavit – což naštěstí případ nového alba Sombres forêts není. Ve skutečnosti “La mort du soleil” dokázalo v mých očích vcelku hravě překonat dvojku “Royaume de glace” a dokonce se dotáhnout i na úroveň “Quintessence”, což není zrovna málo. I z toho důvodu nemám sebemenší problém s tím, abych desce nadělil vysoký počet bodů…