Země: Finsko Žánr: experimental lo-fi black metal Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records Tracklist: 01. Ei se ollut vahinko 02. Elämän Kevät 03. Ikuus 04. Akana 05. Kirkkauden virtaus 06. Ismi 07. Vastaus 08. Lopuksi Hodnocení: H. – 3,5/10 Atreides – 2,5/10 Průměrné hodnocení: 3/10 Odkazy: – K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.

Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?

Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…

Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.

Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.

No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.

Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.

Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.

Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…

Další názory:

Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků.
Atreides