Země: Itálie Žánr: industrial metal / electro Datum vydání: 15.9.2015 Label: Sliptrick Records Tracklist: 01. The Grand Turmoil 02. Anymore 03. King-Size Vandalism 04. Retaliation 05. Make It Worth the Grime 06. As Good as Dead 07. Attic Hime 08. Pyromanservant 09. Great Expectations 10. Might Get Worse Before It Gets Better 11. Fragmentary Blue Hrací doba: 38:13 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: The Silverblack / Sliptrick Records / Grand Sounds PR

Abych řekl pravdu, na „The Grand Turmoil“ jsem byl poměrně zvědavý a vlastně jsem se těšil, až si to pustím. Když tak o tom uvažuju, tak v obou případech vlastně víc, než by si to album mělo zasloužit, jelikož žádný racionální důvod jsem k tomu neměl. Z minulosti jsem o kapele The Silverblack nevěděl (což se dá pochopit – „The Grand Turmoil“ je debut), domovská působiště některých zúčastněných muzikantů (The Stranded, Disarmonia Mundi, 5 Star Grave) vůbec neposlouchám a žádná předem vypuštěná ukázka mě taky nějak extrémně na prdel neposadila. Na druhou stranu, už nějakou dobu jsem měl chuť najít nějaký nový nařachaný industriální metal a tak nějak jsem si dovolil být tak drzý a naivní, že jsem doufal, že právě v tomhle ohledu by tihle Italové mohli přiložit ruku k dílu a pomoct mi.

Nicméně, „The Grand Turmoil“ není až taková šleha, abych The Silverblack okamžitě musel zařadit po bok svých největších oblíbenců, kteří jsou takříkajíc „dvojnásobně električtí“ – tedy že kombinují metalové elektrické kytary a elektroniku. Začněme ovšem tím pozitivnějším, za což považuji fakt, že lze v případě The Silverblack mluvit o skutečném industrial metalu, nikoliv takovém tom „industrial“ metalu, jak je na metalové scéně mnohdy zvykem. Mám tím na mysli takovou tu formu, kdy se jedná o normální obyčejný metal s jedním levným samplíkem na začátku písničky, což je prostě výsměch nazývat industrialem… jednoduše ten koncept, na nějž s takovou oblibou nadávám. Nicméně, u The Silverblack je ta elektronika opravdu pořádně slyšet a rozhodně jde bez obav prohlásit, že v tomto ohledu Italové své posluchače nepodceňují, protože elektronika a metal v jejich muzice hrají vyrovnanou partii.

To je samozřejmě dobrý začátek, nicméně toto (dle mého názoru) správné pojetí industrial metalu je jen první krok, pouhý základ, na němž se má dále stavět. Avšak ten druhý krok v podobě kvalitních skladatelských nápadů už The Silverblack nedokázali udělat příliš přesvědčivě a zvládli jej maximálně tak napůl. A přitom „The Grand Turmoil“ začíná poměrně slibně. Úvodní titulní track není žádným ultimátním majstrštykem, ale nedá se mu upřít vcelku kvalitní tah na bránu, chytlavost a vcelku povedený refrén. V obdobně pohodovém duchu pokračuje i druhá „Anymore“, jež se sice nese spíše ve středním tempu, ale zato nabídne několik slušných synťákových rejstříků a proklatě hitový refrén.

Pokud by se celé „The Grand Turmoil“ neslo v na takovéhle úrovni, asi by byl ten dojem z alba mnohem lepší, nicméně v dalším průběhu začnou na povrch hodně rychle vyplouvat neduhy, jichž počin vlastně nemá až zas tak málo. Kámen úrazu číslo jedna – některé songy jsou prostě a jednoduše naprosto regulérní odrhovačky. Já chápu, že muzika The Silverblack má být spíše jednoduššího rázu, že to má být hlavně o energii a tak, ale ani s tímhle konceptem není nutné se snižovat k regulérní bezduchosti, jakou nabízí třeba halekačka „King-Size Vandalism“ nebo otravná rádoby hitovka „Attic Hime“.

Druhým problémem je pak to, že si The Silverblack v některých momentech přespříliš okatě „půjčují“ u jiných skupin. Samozřejmě jsem nečekal, že dostanu naprosto vybroušený originál, ale místy je to fakt přes čáru. Suverénně nejvíc to mlátí do uší tehdy, když se Italové vydají do středního šlapavého tempa, protože v něm znějí jako taková trochu kopírka Deathstars. The Silverblack totiž povolají do zbraně přesně ty samé prostředky, které s radostí používají i tyhle švédské „prostitutky“ v čele s naprosto primitivním „beatem“ na kopáku, a aby toho nebylo málo, i zpěv začne znít, jako kdyby to nakdákal v „titulcích“ neuvedený Whiplasher Bernadotte. A to bohužel bez nadsázky, protože ta podobnost je fakt zarážející.

A do třetice všeho nedobrého – životnost „The Grand Turmoil“ není příliš velká. Navzdory tomu, co až doposud padlo, se to album stále dá poslouchat, aniž by vás nějak uráželo. Bohužel ale jen chvíli. Po pár posleších se totiž ukáže, že tahle deska je tak trochu rychlokvašná – díky své jednoduchosti a instantní chytlavosti leze rychle do ucha, nicméně neuběhne ani pět poslechů a už máte chuť to nechat plavat, protože to začíná nudit a výše zmiňované neduhy začnou úřadovat naplno. A přitom ne, že by ta testosteronová elektronika nešla udělat tak, aby to bavilo i s odstupem mnoha let – takoví Combichrist anebo Turmion Kätilöt (abychom zůstali u těch kytar) s radostí potvrdí. Jenže o takovéhle úrovni mohou The Silverblack na svém debutu jen snít – a na tomhle zhola nic nezmění ani to, že máte v sestavě prudce luxusní holčinu, která se v klipech nebojí špulit zadek do kamery.