Země: Itálie Žánr: stoner / progressive metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: Aural Music Tracklist: 01. The Devil’s Conjuration 02. Hidden Revelations 03. Slaves Shall Serve 04. Ordo ab chao 05. Lords of Conspiracy 06. New World Order 07. Ending Theme Hrací doba: 44:31 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Aural Music

Když jsem před nějakými třemi lety sepisoval recenzi na debutové album italských Void of Sleep, byl jsem z výsledku velmi nadšený. „Tales Between Reality and Madness“ pro mě dodnes představuje jedno z nejlepších promo alb, k nimž jsem se prostřednictvím redakčního křesla v Sicmaggotu dostal, a neříkám to jen tak na základě tehdejšího nadšení, které jsem si po třech letech oprášil v souvislosti s druhým albem „New World Order“. Debutovou placku si totiž i po těch třech letech čas od času rád poslechnu a nemám s ní žádný problém. Právě proto jsem k jejich druhému albu logicky přistupoval jinak, než jak tomu bylo kdysi, kdy jsem o kapele slyšel prvně, a do novinky jsem tak vkládal nemalé naděje. A jestli se pánům podařilo splnit moje očekávání a minimálně vyrovnat laťku debutu, o tom si nyní něco povíme.

K historii Void of Sleep snad jen tolik, že vznikli v roce 2010, pochází z italské Ravenny a jejich současnou sestavu tvoří dohromady zpěvák a kytarista Burdo, kytarista Gale, basák Paso a bubeník Allo. Ve své diskografii se kromě zmíněných dvou alb pyšní ještě jedním EP „Giants and Killers“ z roku 2011 a splitkem „Split MMXIV“ s Nero di marte.

Co je však důležitější, je hudební směřování této ambiciózní čtveřice. Sama kapela, respektive její vydavatel, prezentuje hudbu jako „occult progressive metal“, což je taková hodně obecná škatulka, takže za tím okultnem si představte tématické texty a tenkou vrstvu psychedelie, která kryje pomalejší pasáže. Ty jsou zase střídány burácejícími riffy se stonerovou vyprahlostí, již hutní bublající baskytara. A protože to borci dohromady střídají velmi umně a jejich skladby se postupně vyvíjí a v rámci jednoho kusu i několikrát otočí, tak se nejedná o úplně tuctový stoner metal s jasnou písničkovou strukturou. Právě to mě na dnešních Void of Sleep baví. Oproti debutu se sice nijak zásadně nezměnili a ty základní ingredience jejich tvorby zůstaly stejné, ale po kompoziční stránce je z „New World Order“ rozhodně cítit pokrok. Hlavně směrem k oné proklamované progresi a zatímco na debutu se i o delších písních dalo mluvit jako o jasně směřovaných válech s vcelku čitelnou strukturou, tak na „New World Order“ toto platí jen částečně.

Jestli si myslíte, že vám napoví hrací doba jednotlivých skladeb, na základě kterých je „The Devil’s Conjuration“ odsouzena do role přímočaré vypalovačky na rozpumpování krve v žilách, tak se pletete. Void of Sleep dospěli a úvodní vál je poměrně překvapivý a ukazuje kapelu v techničtějším světle, než jsem byl z debutu zvyklý. Skladba sama o sobě je to dost pomalá a táhlá, nicméně po úvodním kytarovém hřmění zvolní a do popředí se postaví drnčící basa a zpěvný vokál Burda, jenž po chvíli přenechá otěže závěrečné kytarové masáži krčního svalstva. Struktura této písně se po chvíli dá předvídat, nebudu tvrdit, že to je něco, co nebylo nikým vyřčeno, ale „The Devil’s Conjuration“ má ve zpívané pasáži opravdu skvělou atmosféru. Následuje „Hidden Revelations“, již považuji za nejsilnější moment alba. Začíná čitelnou a přímočarou kytarovou pasáží s melodickým vokálem, nicméně po chvíli se akusticky zjemní a Void of Sleep opět připomínají Opeth ze starších alb a s techničtějšími pasážemi v zádech jsem měl občas pocit, že poslouchám přístupnějšího Ihsahna.

Po „Slaves Shall Serve“, která je na poměry Void of Sleep písní klasickou a jako jedinou si ji dokážu bez problémů představit na debutové placce, přichází další překvapení. „Ordo ab chao“ ukazuje, kam se Void of Sleep za ty tři roky posunuli. První polovina je variací na psychedelicky laděné Mastodon, jež připomene nejen kytarová linka, ale taky vokál, kdežto v té druhé se popustí uzda zdánlivé improvizaci a za doprovodu mluveného slova píseň směřuje k drsnému závěru.

Na závěr si Voild of Sleep schovali to nejlepší v podobě „New World Order“ a „Ending Theme“. Nejde o to, že jsou to nejdelší písně na desce, protože už minule Void of Sleep ukázali, že dlouhá stopáž se nemusí automaticky vyrušovat s relativně přístupnou a jednoduchou strukturou, ale o obou z těchto skladeb se dá říct, že jsou to skvěle vygradované kusy s velmi povedenými momenty. Ačkoli jsou obě jiné, tak mají společný fakt, že začínají spíše poklidně a až postupně se začne nabalovat drsnost. „New World Order“ je oproti „Ending Time“ atmosféričtější a v celé délce poklidnější a ucelenější a na jejím základě bych se nebál srovnat Void of Sleep s posledními Enslaved. Skvělý zvuk dává v této písni vyniknout všem nástrojům, takže jak zvonivá kytara, tak hutné riffy z poloviny hrací doby jsou s přesnou rytmikou ve stylu Tool v pevném spojení a nic nemá navrch. No, a poslední „Ending Time“ je kompozice, která se musí slyšet, protože přenášet na papír tíživou atmosféru doomově utahaných kytar a plačtivého vokálu, které občas vystřídají drsnější výjezdy, není tak jednoduché, jak se může zdát, a díky takřka čtvrt hodinové hrací době bych naplno nedokázal vystihnout vypovídací hodnotu této záležitosti.

Jestli Void of Sleep vyrovnali laťku svého debutu „Tales Between Reality and Madness“? Za mě rozhodně ano. Možná ubylo přímočaře líbivých pasáží, které zdobily několik písní z debutu, díky čemuž zněli Void of Sleep trochu více jako Mastodon, ovšem progresivnější stránka, již Italové odhalili na své druhé desce, má taky hodně co do sebe. „New World Order“ svým způsobem nijak výrazně nepřekvapilo, ale na druhou stranu jsem rád, že to borcům vyšlo, protože v koutku duše jsem nějaké ty pochyby měl. Závěrem ještě klobouk dolů za skvělý zvuk a obal, které jsou už jenom takovou třešničkou na velmi chutném hudebním dortu.