Země: Dánsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 10.9.2010 Label: Vertigo Records Tracklist: 01. The Mirror and the Ripper 02. Heaven Nor Hell 03. Who They Are 04. Fallen 05. A Better Believer 06. 7 Shots 07. A New Day 08. 16 Dollars 09. A Warrior’s Call 10. Magic Zone 11. Evelyn 12. Being 1 13. Thanks Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Už jsou to málem dva měsíce od té doby, co vyšla nová deska od Volbeat s názvem „Beyond Hell / Above Heaven“. Spousta z vás určitě již album slyšela, a tak bude vědět, o čem mluvím. Takzvaný heavy rock’n’roll od těchto Dánů nebyla nikdy příliš složitá hudba a ani jejich čtvrté album není výjimkou. Co se ale nezměnilo, je také to, že i v jednoduchosti je síla (někdy) a Volbeat přinášejí pořádnou porci zábavy.

„Beyond Hell / Above Heaven“ je asi ještě přístupnější pro posluchače a většina skladeb se vám instinktivně zaryje do paměti klidně i po prvním poslechu. Určitě k tomu přispívá i další posun k přímočařejšímu rocku až popu. Tento posun jsme mohli zpozorovat už na minulém albu, ale tady se Volbeat dostali ještě trochu blíže a nepomůžou tomu ani o tón podladěné kytary. Příkladem takových skladeb budiž „Heaven Nor Hell“ nebo „Magic Zone“. Zůstávají ovšem i tvrdší songy, ve kterých se dokonce objevili i hosté ze slavných metalových kapel.

V tvrdších skladbách se skrývá hlavní síla alba, třeba otvírák „The Mirror and the Ripper“ je pecka, co poměrně jednoduše zůstane v hlavě, vynikající je taky „A Warrior’s Call“ – pocta dánskému boxerovi začíná slovy: „Let’s get ready to rumbleeeeeeeeee!“ a nejen díky textu ve stylu „Feel the power of a warrior“ dokáže výtečně nabít energií. Už jsem nakousnul, že na albu hostují někteří borci z jiných seskupení. Není to nikdo menší než Mille Petrozza z Kreator a Barney z Napalm Death (neplést se Stinsonem).

„7 Shots“ s Petrozzou je asi nejlepší skladba z alba, která se na začátku tváří strašně nenápadně se svým takřka westernovým intrem a klidným zpěvem, ale po chvíli se rozjede v pořádnou palbu, která nenechá nikoho chladným. „Evelyn“, v níž si zapěl Barney, je na kapelu, jakou je Volbeat, trochu experiment. Dost fanoušků s ní asi bude mít problém, protože ve slokách si otevírá hubu na špacír Barney přesně tak, jak je zvyklý – v growlovacím stylu. Jeho mocný vokál je podpořen tvrdým kytarovým riffem a dokážu si představit, jak asi při poslechu kouká někdo, kdo si myslí, že nejtvrdší kapela je Manowar. V chytlavém refrénu už ale přichází Michael Poulsen a dodává skladbě až humorný kontrast. Ač se to tak možná nezdá a ač někomu možná nesedne, „Evelyn“ je geniální záležitost.

Ze třinácti písniček na albu si vezmu na paškál ještě dvě. „Fallen“, která dokonce zní i v hitparádách na MTV, je hitovka jak podle učebnice. Chytlavé refrény a riffy i emoce, které proudí ve zpěvákově hlasu, si oblíbí snad všichni bez rozdílu hudebního vkusu, věku, rasy a náboženského vyznání. Možná se nebude zdát jenom antikomerčním zatvrzelcům. Poslední skladbou, jež si podle mého zaslouží alespoň trochu podrobnější popis, je „Thanks“. Touto písní kapela vzdává svůj dík fanouškům a to je nejenom dobrý nápad (a určitě i chytrý tah, hehe), ale dokonce je to i hudebně kvalitní. Tohle by mohlo udělat více kapel.

Volbeat nestvořili nic světoborného, dá se říct, že je to prostě jejich tradiční album, takže po několika posleších pár songů omrzí a odpadne, další se zařadí k peckám z minulých alb do koncertních setlistů kapely. No, už se těším, až uslyším nové songy naživo.