Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 7.6.2010 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Death’s Cold Dark 02. Malfeitor 03. Reaping Death 04. Four Thrones 05. Wolves Curse 06. Lawless Darkness 07. Total Funeral 08. Hymn to Qayin 09. Kiss of Death 10. Waters of Ain Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Watain v roce 2007? Watain v roce 2007 nemají obdoby. Tenkrát totiž vydali opus „Sworn to the Dark“, nenapodobitelné veledílo, na němž bylo zhmotněno samotné peklo, monument, který nejenže pohřbil vše, co kdy Watain udělali v minulosti, ale nechal daleko za sebou i drtivou většinu desek, jež onen rok vyšly (a že konkurence malá rozhodně nebyla). „Sworn to the Dark“ je přesně ten typ nahrávky, jaká rozděluje kapely výjimečné od těch „jenom“ dobrých.

A Watain v roce 2010? Rok 2010 je pro fanoušky Watain rok očekávání, neboť právě letos vychází (resp. už vyšel) přímý nástupce „Sworn to the Dark“ – „Lawless Darkness“. Hlavní mozek Erik Danielsson nešetří superlativy, promo materiály čítající prohlášení jako „Black Metal shall be reborn“ nebo „The return of Black Metal“ působí až troufale… člověk musí mít opravdu kuráž propagovat svůj výtvor takhle, anebo doopravdy mít v kapse materiál, který bude bořit světy. A jaké tedy „Lawless Darkness“ ve skutečnosti je? Abych řekl pravdu, první poslech mě zklamal. A to hodně. Tohle že má být pokračování té bestiality, kterou bez zaváhání považuji za jedno z nejlepších blackmetalových alb vůbec? Není to špatné, ale nástupce takřka dokonalé desky? Uff…

Naštěstí mám stále ještě v paměti, jak se mi na prvních pár poslechů jevilo „Sworn to the Dark“. Řečeno diplomaticky, rozhodně ne tak kvalitní, jako se mi jeví teď. Rovněž mají noví Watain štěstí i v tom, že já nejsem někdo, kdo by alba zahazoval po prvním ochutnání, zvláště pak jedná-li se o záležitost, na niž jsem tak dlouho čekal a od níž jsem toho i hodně očekával. A tak jsem dal „Lawless Darkness“ šanci, nechal si odstup (ještěže jsem recenzi nepsal hned po vydání!)… a kurva, ono to tam je! Síla jak hovado! Ještě před měsícem jsem to tam neslyšel a teď mi přijde, že jsem asi byl hluchý. Watain rozhodně nezklamali. Veřejně se přiznávám, že je mi hanba, že jsem o nich pochyboval. Watain stvořili opus, který prostě potřebuje čas, ale věřte mi, vyplatí se to, protože pak je to orgasmus pro uši. Těžko to popsat, nevím, co byste chtěli slyšet, a tím pádem ani nevím, co napsat. Snad jen… je to prostě nářez. Znáte ten pocit, kdy dvě kapely hrají relativně to stejné, stejný styl, ale zatímco u jedné to zavání průměrem, u druhé ty riffy dýchají něčím speciálním? Tak to druhé je přesně případ Watain, akorát ještě minimálně dvakrát znásobené.

Nelehké je porovnávat desky „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“. Zatímco jednu poslouchám už celé tři roky a znám ji takřka zpaměti i pozadu, druhá mi leží v uších teprve něco málo přes dva měsíce. I z tohoto důvodu si u mě zatím na o něco vyšším stupínku stojí právě ten o tři léta starší kousek, což je i důvod, proč ve výsledném hodnocení nakonec dávám „Lawless Darkness“ o jeden bod méně, než by ode mne dostal jeho předchůdce. I když, kdo ví, jak budu aktuální počin hodnotit v době, kdy jej budu mít možnost poslouchat nějakých pár let. Nevím, uvidíme, zeptejte se za těch pár let.

V jednom oboru však, a to s jistotou mohu prohlásit už dnes, dává „Lawless Darkness“ svému staršímu pekelnému bratříčkovi přece jenom na frak – jsou to kytarová sóla. Dvěma slovy: naprostá nádhera. A nemám tím na mysli jednu konkrétní skladbu, ale všechny, každé sólo na „Lawless Darkness“ do jednoho je absolutní lahůdka pro posluchačovo ušní ústrojí. Víte, já nejsem člověk, který by se v poslouchání kytarových masturbací nějak vyžíval, ale když to stojí za to, jsem ochoten kdykoliv a bez meškání smeknout svůj pomyslný klobouk. A tady to za to stojí. Smekám!

(Zde bych si dovolil menší vsuvku, která se sem zdánlivě nehodí. Při psaní recenze samozřejmě „Lawless Darkness“ poslouchám, právě hraje předposlední píseň „Kiss of Death“, pasáž okolo třetí minuty s dech beroucím sólem. Umírám. Promiňte, ale muselo to ven…)

Nerad bych se dostal do situace, kdy bych měl vypíchnout nějaké jednotlivé kompozice nad ty ostatní. Shrňme to obligátním rčením, že každý kousek „Lawless Darkness“ má své pevné místo a smysl. Ale přece jenom… přijde mi, že to Watain snad dělají schválně, že jejich beztak už kvalitní nahrávky neuvěřitelně kulminují ve svém závěru. Zatímco „Sworn to the Dark“ působivě zakončovala uhrančivá hymna „Stellarvore“, novinka na svém konci ukrývá absolutní nádheru, pro níž už snad ani neznám dostatečná superlativa. Zcela vážným aspirantem na post možná té nejlepší kompozice Watain vůbec je kolosální „Waters of Ain“. Nemám ponětí, kde Erik na ty nápady chodí, tohle opravdu musel vytáhnout ze samotného Pekla. Zcela vážně, komu se tohle nelíbí, nemá uši! Snad to budou hrát i živě. Ze zajímavosti můžeme dodat, že si v tomto opusu zahostoval i Carl McCoy z Fields of the Nephilim.

Před samotným závěrem recenze je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu věc, která taktéž tvoří nedílnou součást „Lawless Darkness“. Mám na mysli přenádhernou grafickou podobu alba. Nenapadá mě nic jiného, než jenom skvost, skvost a ještě skvost.

Nebudu zastírat fakt, že Watain přece jenom patří k mým velkým oblíbencům, což mi možná lehce kalí úsudek, ale nemůžu pomoct, „Lawless Darkness“ si ke mně i přes počáteční nedůvěru cestu našlo. Je to skvělá deska, já jsem plně spokojen, a nemám tak jiné možnosti než jít s hodnocením vysoko, z mého pohledu však zcela zaslouženě. A fakt, že se nahrávka neotevře hned s prvním poslechem, jí v konečném důsledku ještě zvedá kredit.

(P. S. Právě teď se pomalu chýlí ke konci závěrečná „Waters of Ain“. Opravdový klenot.)